Kdybych si mohl vybrat, ochotně bych při svém odporu k čemukoli, co se nachází ve vzduchu, těch 260 metrů výškového rozdílu mezi historickým centrem Grenoblu na levém břehu Isère a pevností na břehu pravém vysupěl po svých. Na vybranou jsem však nedostal a s nadšeným líčením krás, jež uvidíme z ptačí perspektivy, jsem byl posazen do jedné z „bublin“, jak se výstižně přezdívá kulovitým kabinám z kouřového plexiskla a stříbřitého kovu, jež od roku 1976 používá nejstarší visutá evropská městská lanovka. Do provozu byla uvedena už v roce 1934 a její první kabiny byly jen o málo neobvyklejší, měly totiž obrys dvanáctiúhelníku.
Cestu jedním ze symbolů moderního Grenoblu jsem přečkal a s pevnou půdou pod nohama se mohl začít kochat. Na západě Vercors, na severu Chartreuse a na východě řetěz Belledonne, součást Dauphinéských Alp, vytvářejí velkolepou kulisu a zároveň obrannou hráz pro město, které se rozložilo v plochém, k jihu směřujícím údolí mezi horskými masivy. Tato zvláštní poloha se odráží v různých souvislostech. V roce 1968 hostil Grenoble X. zimní olympijské hry, v mnoha ohledech výjimečné. Poprvé byl při nich použit, i když neoficiálně, maskot her (Schuss, malá postavička na lyžích), poprvé startovaly zvlášť výpravy NSR a NDR, poprvé od své první účasti na zimních hrách v roce 1956 nezískal nejvíce medailí Sovětský svaz (nýbrž Norsko). Fenomenální Jean-Claude Killy, který vyrůstal ve 100 km vzdáleném Val d´Isère, pobral všechny tři zlaté medaile ve sjezdovém lyžování, neboť vyhrál sjezd, obří slalom i slalom, a českoslovenští hokejisté byli stříbrní, když v turnaji porazili SSSR a o zlato je připravila až remíza v závěrečném utkání se Švédskem. Olympijské kruhy možná nezůstanou pro Grenoble jen věčnou vzpomínkou, město již ohlásilo svůj záměr uspořádat další ZOH po padesáti letech, v roce 2018.
Dalším dobrodiním okolních hor je voda. S trochou nadsázky můžeme Grenoble nazvat přímo městem vody. Projevuje se to už v množství kašen. K nejslavnějším patří Delfíní fontána na náměstí Grenette, které je součástí pěší zóny v samém srdci města. Její stavbu si přál markýz de Lavalette, starosta Grenoblu v době restaurace. Vytvořil ji místní sochař Victor Sappey proslavený především věrným zpodobováním nejrůznějších zvířat. Kašna dokončená v roce 1826 se stala jedním z nejdůležitějších bodů nového systému rozvodu vody, který se tehdy ve městě budoval. Grenoble se však pyšní i jinou zajímavostí. Všech svých téměř 160 tisíc obyvatel zásobuje jako jedno z mála francouzských měst vodou, kterou není třeba nijak upravovat. Její minerální složení odpovídá většině balených stolních vod, které se prodávají v obchodech. Obsah dusičnanů je v ní tak nízký, že se dokonce může používat i pro přípravu kojenecké stravy!
Bubliny určitě působily při svém uvedení do provozu před více než 30 lety notně futuristicky, ale dnes má Grenoble i jiné symboly, které ještě výrazněji ztělesňují jeho pozici jednoho z významných evropských center výzkumu a vývoje na počátku 21. století. Stačí se podívat od Bastily k západu. Stojí tam komplex budov výzkumného centra Minatec, prestižního evropského pracoviště zabývajícího se mikro- a nanotechnologiemi. Za ním, úplně na špičce u soutoku řek Isère a Drac, zaujme kruhová stavba Synchrotronu, v níž je skryta dráha na urychlování částic. Evropské zařízení synchrotronního záření, jak zní plný název instituce, kterou využívá 18 států EU, je jednou ze tří organizací, které sídlí ve „vědeckém parku“ kolem Synchrotronu a jež ročně navštěvuje přes 8000 vědců z celého světa. Dalšími dvěma jsou Ústav Laue-Langevin, mezinárodní výzkumné centrum zaměřené na neutronové technologie, a pobočka Evropské laboratoře molekulární biologie s ústředím v německém Heidelbergu. Není divu, že v Grenoblu jsou hned tři univerzity, na nichž studuje přes 60 000 studentů.
I když má Grenoble jednou nohou nakročeno do budoucnosti, druhou zůstává pevně zakotven ve své minulosti. Ta začala již za Římanů, avšak pozůstatky antického zdiva nejsou ve městě nejrozsáhlejší ani nejnápadnější. Starému městu dominují středověké a renesanční stavby, které často vzešly z rivality městských biskupů a světských vládců, princů z Dauphiné – katedrála Notre-Dame, kolegiátní kostel St-André, palác dauphinéského parlamentu. V úzkých uličkách narazíme na zeleninový trh i nádvoříčka s krásnými lodžiovými schodišti a snadno se přeneseme do dob, kdy tu jako dítě běhal asi nejslavnější místní rodák – jméno Henri Beyle málokomu něco řekne, ale pseudonym Stendhal zná snad každý. Slavný spisovatel období romantismu se narodil v lednu 1783 a v Grenoblu dosud stojí jak jeho rodný dům, tak i dům, v němž bydlel jeho dědeček Henri Gagnon, vážený lékař, jenž se chlapce ujal, když mu v sedmi letech zemřela matka a s otcem si vůbec nerozuměl.
Hned vedle historického centra stojí v parku Michallon Musée de Grenoble. Instituce založená již v roce 1796 sídlí dnes v moderní budově a zájemcům o výtvarné umění nabízí prestižní sbírku sahající od 13. do 20. století. Především kolekce moderního umění patří k nejlepším, jaké lze ve Francii vidět mimo Paříž. V jednom ze sálů si díky soše Fréderica-Augusta Bartholdiho z roku 1867 můžeme připomenout i další slavnou osobnost spojenou s Grenoblem. Jean-François Champollion se sice narodil roku 1790 ve vesnici Figeac v oblasti Midi-Pyrénées, ale v Grenoblu od roku 1801 studoval a později také několik let vyučoval. Ve 20. letech 19. stol. pak Champollion s pomocí tzv. rosettské desky jako první na světě rozluštil starověké egyptské hieroglyfy. I jeho stopa zůstane navždy součástí grenobelské mozaiky.