Hned jak příď Ima pronikla hluboko do trupu Mont Blanku, vzplál na francouzské zásobovací lodi požár a její palubu zavalil hustý černý dým. Posádka kvapem naskákala do záchranných člunů a námořníci usilovně veslovali k přístavnímu molu. Jejich varovným výkřikům nikdo na břehu nerozuměl. Jen oni věděli, že Mont Blanc co chvíli vyletí do povětří. Zatím ale sloup kouře, jímž prošlehávaly plameny, přitahoval další a další zvědavce.
Když pak Mont Blanc explodoval, roztrhl se na miliony částí, jež jako projektily spustošily přístav a okolí. Výbuch o síle, kterou překonala až hirošimská bomba, zabil dva tisíce lidí a dalších devět tisíc utrpělo různě těžká zranění. Osud mnohých pohřešovaných není znám dosud. Se smrtonosným nákladem 200 tun TNT, dalších zápalných látek a střelné bavlny pro válčící Francii se měl Mont Blanc v Halifaxu připojit ke konvoji a přeplout Atlantik kontrolovaný německými ponorkami. Na své nebezpečné útroby nijak neupozorňoval, aby se okamžitě nestal terčem německého útoku. Belgický parník Imo do něho narazil při nešťastném manévrování v přístavu. Tragický výbuch 6. prosince 1917 je nejčernějším dnem v historii Halifaxu, kterou v roce 1749 odstartoval lord Edward Cornwallis, jmenovaný guvernérem Nového Skotska. Dostal úkol založit město, jež mělo vyvažovat francouzskou přítomnost na poloostrově, demonstrovanou pevností Louisbourg na jihovýchodním cípu Nového Skotska. Z 13 000 obyvatel tam tehdy mluvily anglicky sotva dvě tisícovky, zbytek přistěhovalců většinou francouzsky, a to se Britům nelíbilo. Cornwallis se svého pověření ujal velmi zodpovědně. Přes Atlantik vyrazil v čele výpravy o 13 lodích s dvěma a půl tisícem osob na palubách. Nový domov se spolu s ním vydali hledat nejen mladí dobrodruzi, ale i celé rodiny s dětmi. Dopluli do zátoky Chebucto, kde založili osadu, jež dostala jméno na počest hraběte z Halifaxu, který v tehdejší londýnské vládě vykonával funkci předsedy obchodní komory.
Přistěhovalci se potýkali s velmi nehostinnými podmínkami, krutou zimou i nájezdy indiánů a jejich počet se tenčil. Už se zdálo, že pokus o ovládnutí Nového Skotska nevyjde, když osídlence posílili kolonizátoři z protestantského Německa a Švýcarska, zvyklí na tvrdou práci. Počet obyvatel se výrazně zvýšil za americké války za nezávislost, kdy se do Halifaxu uchylovali britští royalisté, prchající před americkou revolucí.
Od počátku se veškeré dění v Halifaxu soustřeďovalo kolem přístavu, který až do konce 19. století patřil ke čtyřem nejvýznamnějším námořním základnám britského impéria v zámoří. V obou světových válkách sloužil jako zásobovací stanice spojeneckých armád a zdejší citadela jako shromaždiště kanadských jednotek odplouvajících na evropská bojiště. Její současná hvězdicovitá podoba pochází z roku 1856. Měla chránit město i přístav před americkým pozemním útokem ze západu. Zároveň sloužila k signalizaci. Do výšky 52 metrů se nad hradbami tyčily dva stožáry, jejichž signální praporky byly viditelné z celého města. Z vlajkových kombinací obchodního stožáru obyvatelé vyčetli počet lodí, druh nákladu i výchozí přístav. Měli tak čtyři až pět hodin času připravit se na jejich připlutí a pro námořníky připravit ubytování a stravu. Kódy znali z tabulek publikovaných v místních almanaších a novinách. Vlajkovým signálům na vojenském stožáru naopak nikdo nerozuměl, byly sestavovány podle přísně tajných kódů.
Britskou posádku vystřídala v roce 1906 kanadská armáda, která pevnost opustila až v roce 1951, kdy byla vyhlášena Národní historickou památkou a později zpřístupněna turistům. V letních měsících je u brány pevnosti vítají stráže v historických uniformách. Vojáci jsou oblečeni v parádních červených blůzách a černých sukních s bílo červenými kostkami. Na nohou mají bíločervené podkolenky a bílé kožené boty a hlavy jim zdobí velké černé chundelaté čepice. Kasárenská budova stojí uprostřed rozlehlého nádvoří, jež obklopuje vysoká kamenná zeď. U jednoho z děl u hradební střílny panuje nezvyklý ruch. Vojáci cvičí nabíjení, přípravu ke střelbě, zamíření a palbu. Při přesouvání těžkého kanónu pomocí dřevěných pák z nich teče pot. Na nádvoří pevnosti zase cvičí četa pěšáků s ručními zbraněmi, také podle příruček, jaké používali jejich předchůdci v druhé polovině minulého století. Největší zážitek přináší vystoupení vojenské kapely skotského regimentu, který v citadele působil kolem roku 1869. Zvuk dud se mezi kamennými zdmi pevnosti nese jako ozvěna dávno zaniklého času. Návštěvníci si také mohou prohlédnout dílny na opravu zbraní, ložnice vojáků, kuchyně a další prostory vybavené tak jako před mnoha desítkami let.
Každé poledne se z pevnostních hradeb rozezní nad městem výstřel z kanónu. Důstojník k němu dává povel podle historických kapesních hodinek. Nejprve ale pět minut před dvanáctou telefonuje do Ottawy, kde sídlí kanadský úřad pro přesný čas, aby si je seřídil. Pokud se obsluze nepodaří přimět půl kila černého prachu ke vznícení, má ještě další dva pokusy. Když neuspěje, dělo odchází na důkladnou kontrolu a Halifax se bez tradičního časového znamení musí obejít. Původně vojáci stříleli třikrát: při rozednění, v poledne a při západu slunce, kdy upozorňovali vojáky na blížící se uzavření pevnostních bran.
Na přelomu 18. a 19. století velel vojenské posádce v Halifaxu princ Edward, vévoda z Kentu, otec královny Viktorie. Prý na památku svého smyslu pro přesnost nechal v Londýně sestrojit půltunový hodinový mechanismus, který v roce 1803 umístili do osmiboké věžičky budovy, postavené v georgiánském stylu na svahu kopce. Věžní hodiny se staly symbolem Halifaxu, zdobí suvenýry a pohlednice. Kopec s parkem a citadelou je dnes únikovým místem před ruchem moderního města na jeho úpatí. Krásně zrestaurované domy kdysi patřily do přístavní čtvrti a sloužily jako sklady a hospody. Dnes v nich sídlí hlavně obchody, restaurace a galerie.
Turisté se z Halifaxu rovněž vydávají do nejznámější kanadské rybářské vesničky Peggy´s Cove. Silnice se klikatí podle břehů malých, průzračně čistých jezer, ponořených do hustých, převážně jehličnatých lesů a končí pár desítek kroků od hladiny oceánu. Břeh tvoří masy šedohnědé žuly s rýhami a prasklinami, jež dodávají obrovským balvanům bizarní vzhled. Vesnička sestává z dřevěných domků v pastelových barvách, rozesetých kolem zátoky. V malém přístavu kotví rybářské lodě a čluny, mezi dřevěnými stavbami visí sítě a na prkenných molech, podpíraných silnými kůly, se vrší koše na lovení humrů, kteří jsou vyhlášenou pochoutkou na celém atlantském pobřeží Kanady. Zdejší maják pochází z roku 1914, ale jeho předchůdce ukazoval námořníkům bezpečnou cestu do Zálivu sv. Margarety již v roce 1858. Podle něho údajně dostala vesnička své jméno – Peggy je domácky Margareta. Současný maják již sice neplní své navigační úkoly, patří však k Peggy´s Cove stejně jako mlhy, které zahalují zrádná skaliska. Na léto se do skromného prostoru v přízemí nastěhuje maličký poštovní úřad, v němž si turisté nechávají orazítkovat pohlednice speciálním velkým kulatým razítkem se siluetou majáku. Putují odtud do celého světa, protože návštěvu půvabné Peggy´s Cove si nenechá ujít žádný návštěvník Nového Skotska.