Svobodné a hanzovní město Hamburk – oficiální název druhého největšího německého města dává jasně najevo, které aspekty jeho existence byly (a jsou) nejdůležitější. Výjimečné postavení svobodného města vyústilo v městský stát postavený naroveň spolkovým zemím. Z hanzy sice zůstalo hmatatelné jen první ze dvou H na poznávacích značkách hamburských aut, ale její duch dálkového obchodu a lodní dopravy je s městem srostlý v neoddělitelné symbióze.
O Hamburku se říká, že ho tvoří voda a vítr. Výstižné, zvláště když doplníme ještě třetí složku – zeleň. Sami Hamburčané rádi tvrdí, že jejich město příliš neoplývá uměním a kulturními památkami, což je ale tvrzení poněkud přehnané. Jistě, nenajdeme tu žádné honosné panovnické sídlo, po dávné katedrále se slehla zem, Hamburk je městem bytostně měšťanským. To však lze samo o sobě brát jako pozitivum, jež Hamburk odlišuje od mnoha jiných měst a pro návštěvníka představuje určitý bonus. Svou nabídkou muzeí, galerií, divadel či hudby se nemá Hamburk vůbec za co stydět, spíše naopak – a zajímavou architekturou několika století si se srovnatelnými metropolemi kdekoli na světě rovněž nezadá. Město s více než jedním a tři čtvrtě milionem obyvatel nabízí daleko víc než jen noční život ve čtvrti St. Pauli, jehož věhlas už dávno překročil hranice nejen Hamburku, ale celého Německa.
Stručný životopis
Historie Hamburku jako trvale osídleného místa u ústí řeky Alster do Labe začíná ve 4. stol. př. n. l. Na počátku 9. stol. vznikl kdesi v oblasti dnešní čtvrti Staré Město franský hrad, a když syn Karla Velikého, císař Ludvík Pobožný, založil v roce 831 biskupství Hammaburg, tak i první dóm. Na několika místech Hamburku (namátkou – mosty Trostbrücke či Brooksbrücke, kostel sv. Petra), se dnes setkáme se sochami světce u nás nepříliš známého, sv. Ansgara, který byl prvním zdejším biskupem, posléze arcibiskupem a legátem papeže Řehoře IV. pro celou Skandinávii, jehož činnost mu vynesla přízvisko „apoštol Severu“. Byl tak úspěšný, že ho dodnes uctívají katolíci i luteráni. Ani on však nedokázal zabránit zničení hradu, dómu a osady dánskými Vikingy, před nimiž musel sám uprchnout do nedalekých Brém. Druhý útěk, pro změnu před slovanskými Obodrity, čekal na jeho nástupce v úřadě o dvě století později. Z pohledu církevního byl definitivní – od 2. pol. 11. stol. už arcibiskup v Hamburku nikdy nesídlil.
Rozvoj města ale přesun církevního sídla do Brém nijak nepoznamenal. Důležití pro něj byli především Schaumburgové, hraběcí rod, který získal Hamburk jako léno v ideálně zapamatovatelném roce 1111. Za nich vzniklo kolem nového hradu tzv. Nové Město určené především obchodníkům a lodníkům jako určitá protiváha Starého Města arcibiskupského, byť už bez arcibiskupa. A co víc – 7. 5. 1189 udělil císař Fridrich Barbarossa tomuto Novému Městu kromě jiných privilegií také celní svobodu pro obchod i lodní dopravu na dolním Labi a na moři. Oč je datum přesnější, o to je legendárnější. Císařský dokument se nějak ztratil, císař hned následujícího roku nešťastnou náhodou zahynul během třetí křížové výpravy, a tak někdy kolem roku 1265 vznikl dokument, který existuje dodnes, říká se mu „Barbarossův svobodný dopis“ a má drobnou vadu na kráse – kulantně řečeno, od původního obsahu císařských privilegií se zřejmě poněkud odlišuje. Nicméně základ budoucí hospodářské prosperity byl položen. A hamburský přístav dodnes slaví 7. května svoje narozeniny – jen kvůli divácké návštěvnosti se tyto čtyřdenní oslavy spojené s přehlídkami lodí posouvají tak, aby připadly vždy na čtvrtek až neděli.
V roce 1321 se stal Hamburk členem hanzy a jeho středověký rozvoj se blížil svému vrcholu. Zhatit ho mohli piráti, kteří koncem 14. stol. začali sužovat Baltské a Severní moře. Říkalo se jim Likedeeler, což je dolnoněmecký výraz znamenající „rozdělující rovným dílem“, případně vitaliáni (pro vysvětlení tohoto výrazu musíme zamířit do středověké francouzštiny, která termínem vitailleurs označovala jednotky shánějící potraviny pro vojska na počátku stoleté války). K jejich hlavním vůdcům patřil Klaus Störtebeker, jedna z nejpopulárnějších postav hamburských dějin vůbec. Nakonec byl zajat u Helgolandu, odvezen do Hamburku a popraven na ostrově Grasbrook v Labi v oblasti dnešního HafenCity, kde nedaleko Mezinárodního námořního muzea také stojí jeho pomník. Muzeum hamburských dějin vystavuje v části expozice věnované boji proti pirátům jeho lebku, nalezenou na Grasbrooku v roce 1878 při stavbě Speicherstadtu. Historicky samozřejmě její pravost prokázat nelze, jisté je, že jde o lebku muže, který byl popraven zhruba ve stejné době jako Störtebeker. Nedávno se lebka postarala o velké pozdvižení. V lednu 2010 byla totiž z muzea ukradena, vůbec se o ní nevědělo, až byla o 14 měsíců později odevzdána na policii. Z loupeže bez zjevného důvodu (některá německá média psala o „krádeži z blbosti“) byli vloni obviněni dva muži a třetí z přechovávání kradené věci. Hlavní pachatel byl v prosinci odsouzen k ročnímu podmíněnému trestu, druhý obviněný osvobozen a přechovávač dostal pokutu 2000 eur.
Zatímco hanza byla v 16. stol. již na sestupu, sláva Hamburku kvetla dál – císař Maxmilián I. ho v roce 1510 na říšském sněmu v Augsburgu povýšil na svobodné říšské město. Dlouhé spory s Dánskem, jejichž základem byla snaha ovládnout lodní plavbu na Labi, skončily až tzv. gottorpským narovnáním v roce 1768. V té době už Hamburk rozvíjel vlastní zámořský obchod, což bylo jinak výsadou pouze koloniálních mocností. O tom, co pro město znamenalo přistoupení k Německé říši vytvořené roku 1871, píšeme v jiném článku. V souvislosti s uměleckými památkami musíme ale na tomto místě připomenout dvě události, které je zásadním způsobem zasáhly. První byl tzv. Velký požár z 5. května 1842 a druhou Operace Gomora, která se odehrála na konci července 1943. Kvůli nim se ve městě jen obtížně hledá stavba, která by nebyla alespoň zčásti postavena po jedné či druhé katastrofě znovu.
U Začátku požáru
Restaurace mívají roztodivná jména, ale přesto je „U Začátku požáru“ na první pohled zvláštní. Jenže adresa tohoto podniku zní Deichstraße 25, což mění zásadním způsobem situaci. „Füer in de Diekstraat!“ začalo se kolem jedné hodiny po půlnoci 5. května 1842 rozléhat ulicemi hamburského Starého Města. Ponocní ve zdejším dialektu volali: „V ulici Na Hrázi hoří!“ Tahle ulice probíhala rovnoběžně s pravým břehem nejdolnějšího toku řeky Alster, kterému se dnes říká Nikolaifleet. Původně byla zastavěná domy pouze na své západní straně směrem k městu, ale od 15. stol. se začalo stavět i na její východní straně, u vody. Požár, který trval 80 hodin, zničil přes 70 ulic, více než 1700 domů včetně tehdejší hamburské radnice a připravil o střechu nad hlavou na 20 000 lidí, vypukl z nejasné příčiny právě tady, ve skladu v domě č. 42 na západní straně. A dům č. 25 na straně u vody byl místem, kde požár na tuto stranu přeskočil. Paradoxně právě domy u Nikolaifleetu jsou dnes jednou z nejstarších architektonických památek ve městě. Poslední dochovaný komplex tradičních měšťanských domů ze 17.–19. stol. kombinujících obytnou část se sklady zůstal do značné míry ohně ušetřen a po dalších peripetiích byl zachráněn díky soukromé iniciativě v 70.–80. letech minulého století. Úzké vysoké domy zaujmou už kontrastem mezi ozdobnými, vesměs barokními průčelími do ulice a jednoduchými hrázděnými průčelími na straně k vodě. Až do Velkého požáru totiž dávali obchodníci při dopravě zboží přednost fleetům, jak se v Hamburku označovaly splavné kanály, před úzkými uličkami, jimiž jen obtížně projížděly povozy. Zvláštní nákladní pramice bez stěžňů přivážely zboží z přístavu bez problémů až ke skladům, kde se vnějškem vytahovalo do jednotlivých pater.
Nepřehlédnutelný památník
Obě tragické události v dějinách města se přes propast 101 let, jež je od sebe dělí, potkávají v místech kostela sv. Mikuláše neboli Nikolaikirche. Původní středověký cihlový halový kostel byl včetně veškerého vnitřního vybavení a výzdoby zničen Velkým požárem. Londýnský architekt George Gilbert Scott vystavěl v jeho místech v letech 1846–1874 novogotický kostel, jehož věž vysoká 147,3 m byla nejvyšší v Hamburku (a v době svého dokončení i na světě). Pilotům spojeneckých bombardérů proto sloužila jako oblíbený navigační cíl při Operaci Gomora – nepřetržitém bombardování Hamburku, které trvalo na přelomu července a srpna 1943 osm dnů a sedm nocí a o němž britští úředníci později hovořili jako o „německé Hirošimě“. Američané bombardovali v noci ponorkové loděnice a zbrojařské závody, Angličané ve dne obytné čtvrti. Cílem byla nejen likvidace válečných zařízení, ale také celková demoralizace německého obyvatelstva.
Z kostela zůstala stát právě jen věž se zbytkem chóru a obvodových zdí. V roce 1977 zde bylo otevřeno pamětní místo obětem války a pronásledování v letech 1933–1945. Ve výšce asi 76 m byla vybudována vyhlídková plošina obsluhovaná proskleným výtahem, z níž se otevírá impozantní kruhový rozhled na město a přístav. V některých směrech jsou pod okny umístěny pro srovnání fotografie, které z ruiny věže pořídil krátce po bombardování válečný fotograf Willy Beutler. Vizuální představu doplňuje o faktografické údaje dokumentační centrum v někdejší kostelní kryptě, které informuje o historii kostela a o bombardování Hamburku, Varšavy a Coventry. Operace Gomora si vyžádala asi 35 000 mrtvých, 120 000 zraněných, zcela zničeno bylo 42 388 budov a v nich více než čtvrt milionu bytů, dalších 37 797 budov bylo poškozeno. Výčet škod, jež Hamburk utrpěl, končí textem, který se patří ocitovat, neboť dokládá míru sebereflexe, již lze jen závidět: „Obrazy ničení zároveň připomínají hrůzy, jaké šířilo v celé Evropě národně socialistické Německo svou útočnou a ničivou válkou. Zničení Hamburku v roce 1943 předcházely útoky německých bombardérů na Guernicu (1937), Varšavu (1939), Coventry a Rotterdam (1940), Londýn (1941) a další města v západní i východní Evropě.“
Čtyři hlavní kostely
Z vyhlídkové plošiny jsou jako na dlani také vysoké věže čtyř Hauptkirche neboli hlavních kostelů, jak se v Hamburku tradičně označují sídelní kostely pěti hlavních pastorů severoněmecké evangelicko-luteránské církve. Svůj kostel má každý z nich – ten pátý, shodou okolností právě novodobý sv. Mikuláš postavený po válce jako náhrada za zničeného předchůdce, stojí ale daleko od centra ve čtvrti Harvestehude, nedaleko místa, kde od severu vtéká řeka Alster do stejnojmenného jezera. Z něj vidíme z vyhlídky dobře hned za nepřehlédnutelnou novorenesanční radnicí hlavně jeho menší jižní část zvanou Binnenalster, ze tří stran obklopenou elegantními promenádami.
„První mezi prvními“ ve čtyřce hlavních kostelů je biskupský sv. Michal, jediný, který stojí v Novém Městě. Jeho věž přezdívaná „Michel“ je od konce 18. stol., kdy vznikla, jedním z hlavních symbolů Hamburku. Dnešní stavba, věrná kopie původního barokního originálu, je poválečná. V prostorném bílém interiéru pro 2500 lidí jsou troje varhany, a tak není divu, že kromě bohoslužeb se tam často konají také koncerty.
Jen přes ulici od sv. Michala se doslova skrývá vůbec nejstarší dochovaný architektonický pozůstatek Hamburku – průchodem z ulice se vstoupí na uzoučký dvůr lemovaný dvěma křídly Krameramtswohnungen, bytů cechu maloobchodníků. Byly postaveny po roce 1676 jako bydlení pro vdovy po členech cechu a až do roku 1969 sloužily jako byty pro seniory. Pak byl poslední obytný dvůr ze 17. stol. kompletně zrenovován a dnes je památkou, která se sice snadno přehlédne, ale neměla by chybět v programu žádného návštěvníka města.
Z trojice staroměstských hlavních kostelů je historicky nejstarší Petrikirche (sv. Petr), zničený však Velkým požárem, takže jeho dnešní novogotická podoba vznikla až v polovině 19. stol. Druhá světová válka se mu naopak skoro vyhnula a v interiéru můžeme obdivovat několik cenných uměleckých děl z 15. stol. Vůbec nejstarší dochovanou uměleckou památku v celém Hamburku tam ale máme doslova pod rukou hned při vstupu – bronzové klepadlo v podobě lví hlavy na levém křídle hlavních dveří pochází z roku 1342.
Gotický kostel sv. Kateřiny s barokním průčelím poznáme snadno podle zlaté koruny, která zdobí jeho věž těsně pod vrcholem štíhlé špičky barokní helmice. Říká se jí Störtebekerova – podle legendy pocházelo zlato na její zhotovení z naloupeného majetku legendárního piráta. Stavebně nejstarší je poslední z celé čtveřice, Jacobikirche neboli kostel sv. Jakuba. I on byl postaven po válce do značné míry znovu, ale jeho jádro pochází ze 14.–15. stol. V interiéru stojí za pozornost dva křídlové oltáře z počátku 16. stol. a největší dochované barokní varhany v severní Evropě, jež postavil Arp Schnitger a v roce 1720 na ně hrál osobně J. S. Bach.
Nekonečné řady oken
Speicherstadtu a HafenCity, dvěma unikátním architektonickým komplexům, se budeme věnovat samostatně, ale jeden menší soubor jedinečné architektury musíme na závěr ještě zmínit. Kousek od Jacobikirche stojí Kontorhausviertel, čtvrť kancelářských domů. Původně zde byla jedna z typických hamburských Gängeviertel, obytných čtvrtí pro chudé vrstvy obyvatel s úzkými uličkami, hrázděnými domy, spletí zadních dvorků a průchodů. Prakticky všechny tyto čtvrtě byly během 20. stol. zbourány a zůstalo po nich jen pár solitérů. Místo té na jihovýchodě Starého Města vznikly ve 20. a 30. letech stavby, které jsou ztělesněním německého cihlového expresionismu: čokoládově hnědé zvonivky neboli klinkery, cihly vypalované při teplotách nad 1000 °C, se slinutým povrchem bez pórů odolávajícím výborně vodě a dalším povětrnostním vlivům, a k tomu nekonečné řady bílých oken. Nejslavnější je Chilehaus, s jedním nárožím neodbytně připomínajícím pyšnou lodní příď, který nechal postavit obchodník s chilským ledkem Henry Brarens Sloman.
Podobné kancelářské budovy najdeme jednotlivě i na jiných místech centra. Slomanhaus nesoucí jméno rejdaře Roberta Milese Slomana, prastrýce obchodníka s ledkem, který nechal postavit první německý parník pro transatlantické plavby, stojí u vjezdu do přístavu Binnenhafen. Na pěší zóně Mönckerbergstraße vedoucí od hlavního nádraží k radnici zase stojí Klöpperhaus, přeměněný v 60. letech na obchodní dům, který patřil obchodníku s vlnou Adolfu Klöpperovi.
Už z těchto odstavců je zřejmé, že s absencí památek to v Hamburku není tak zlé. A to na nás většina z nich i s všudypřítomnou vodou teprve čeká na následujících stránkách.