Vítejte na cestě kolem světa, při níž neopustíte údolní nivu řeky Isar. Stačí, když projdete většinu cest v šestatřicetihektarovém parku Hellabrunn, mnichovské zoologické zahradě, a budete se dívat kolem sebe – svět přijde k vám.
A je to svět plný krás i překvapení, oddělený od dychtivých pozorovatelů jen příkopy a sklem, bez pletiva a bez mříží. Mnichovská zoo slaví letos 100. výročí od svého prvního otevření. Číslovka „první“ není bezdůvodná. Tíživé ekonomické poměry po první světové válce vedly k tomu, že zoo byla ve 20. letech na dlouhých šest roků uzavřena a její provoz byl obnoven až od roku 1928. V čele zahrady stál Heinz Heck, příslušník známé německé zoologické rodiny. Zoolog a tajný rada Ludwig Heck začínal jako ředitel zoo v Kolíně n. R., aby pak od roku 1888 řediteloval dlouhých 43 let v Berlíně. Ve funkci ho tam vystřídal jeho starší syn Lutz, jenže se příliš zapletl s nacisty, a tak jeho kariéra v roce 1945 skončila. Mladší Heinz tyto problémy neměl a v Mnichově byl ředitelem nepřetržitě až do roku 1968. V následujícím období pak ještě kratší dobu šéfoval Hellabrunnu jeho synovec Lutz jr., příslušník již třetí generace Hecků-zoologů.
Už na konci 20. let začal Heinz Heck budovat Hellabrunn jako „geo-zoo“, v níž jsou zvířata vystavována ve skupinách podle svého geografického původu. Ve své době revoluční myšlenka byla v Mnichově realizována vůbec poprvé na světě. Stejně postupoval Heck i při druhém začátku zoo po skončení války (mnichovská zahrada byla otevřena jako první německá zoo po válce už v polovině května 1945). Jeho koncepce trvá dodnes, pět kontinentů se představuje 340 druhy obratlovců a skoro stejným počtem druhů bezobratlých, jen pavilony doznaly značné obměny – s částečnou výjimkou slonince, jehož vnější podoba je jedinou připomínkou dokonce ještě prvního „předheckovského“ období existence zoo; uvnitř však byl pavilon už několikrát rozsáhle renovován.
K nejzajímavějším novým stavbám patří Pavilon pralesa s fóliovou střechou propouštějící ultrafialové záření, které má neopomenutelný vliv na zdraví zvířat i rostlin. Obývají ho šimpanzi a gorily a doplňuje několik velkých akvárií, z nichž až monumentálním dojmem působí 13 m dlouhá nádrž s korálovým útesem. Zároveň se odtud vchází do podzemního Akvária s několika desítkami dalších sladkovodních i mořských nádrží. Vedle navazuje Ráj orangutanů, který kromě těchto lidoopů obývají i další primáti z Asie i Afriky včetně nejbarevnějších opic – západoafrických mandrilů. Samci mají jasně červený nos, blankytně modré tváře, bílou bradu a břicho, žlutou náprsenku a modrofialový zadek, jinak jsou šedohnědí. Stan džungle slouží nejen jako vnitřní ubikace lvů, jaguárů či psů hyenových, ale zároveň je to také úžasný skleník s bujnou tropickou vegetací a volně proletujícími ptáky, který zakrývá speciální UV-propustná fólie o síle pouhých 0,2 mm. V Pavilonu želv jsou sice velikostně zdaleka nejnápadnější želvy obrovské z Aldabry, ale pozornost tu poutají i průhledné ubikace dvou podstatně menších koloniálně žijících živočichů. Mravenci střihači odstřihávají kousky listů stromů, často několikanásobně větší a těžší, než jsou sami, a nosí je do podzemních prostor mraveniště, kde slouží jako živná půda pro určitý druh houby, kterou se mravenci živí. Kolonie podivných slepých a lysých, pod zemí žijících hlodavců rypošů zase svou organizací připomíná do jisté míry včelí společenstvo. I rypošové mají královnu, která je jako jediná samice ve skupině plodná a činnost vaječníků ostatních samic tlumí uvolňovanými feromony, což je u savců jinak jev nevídaný.
I když často míváme sklon míjet evropská zvířata bez zvláštní pozornosti jako málo „exotická“, v Mnichově bychom měli naopak v evropské parkové části zbystřit. Chovají tu totiž tarpany a pratury. Totiž – samozřejmě, že původní evropský divoký kůň (tarpan) ani tur (pratur) dnes nežijí. Poslední pratur uhynul v polském Jaktorówě roku 1627 a poslední tarpan v moskevské zoo o 260 let později. Koncem 20. let 20. stol. se však začali bratři Heckové zabývat myšlenkou, zda by se pomocí některých existujících tzv. primitivních plemen nedali tarpan a pratur znovu vyšlechtit. Opravdu nedali, ale podařilo se něco jiného – vyšlechtit zvířata, která se vzhledově oněm původním divokým druhům velmi podobají. Samozřejmě, že práce Heckových byla poznamenána dobou a již zmíněnou náklonností Lutze Hecka k idejím národního socialismu. Slova o obnovení „původní rasy“ a jejím následném uchránění před „plemennou degenerací“ doprovázející práci Lutze Hecka na „vyšlechtění“ pratura zněla velmi libě ideologům rasové segregace. Jako by ale historie chtěla smazat cejch, který si krásná zvířata nezaslouží. Výsledky Lutzovy práce v Berlíně nenávratně zmizely koncem války. Zvířata, která se zachovala a stala se výchozím materiálem pro další šlechtění, na němž po válce spolupracovala i jiná chovatelská zařízení v Německu i zahraničí, pocházela z plemenářské práce Heinze Hecka v Hellabrunnu. Jejich krásu, sílu a eleganci můžeme obdivovat v rozlehlém výběhu mezi vodními ptáky a bizony.
Další články z vydání o Bavorsku zde