Třicetitisícová Játiva (valencijsky Xàtiva) patří historicky k předním protagonistům Valencijského společenství, neboť až do počátku 18. stol. byla po Valencii druhým městem regionu, a to jak svým politickým významem, tak počtem obyvatel. V určitém období měla dokonce šanci stanout v jeho čele, ale hlavně shodou politických okolností jí to nebylo dopřáno. Dnes počtem obyvatel nijak nevyniká, krčí se někde okolo třicáté příčky valencijského pořadí, z hlediska turistického ruchu jí to však nijak neubírá na atraktivitě.
Doložená historie Játivy začíná již ve středním paleolitu, do jehož industrie moustérien jsou datovány pro vědu zásadní nálezy kostních pozůstatků sedmi neandrtálců z jeskyně Cova Negra. Ta se nachází v ohybu řeky Albaida, nyní na území přírodního parku, jehož hranice sahá k jižnímu okraji intravilánu města a který stojí za návštěvu.
Významným sídlem byla Játiva již za Iberů, kteří zde razili mince a nazývali ji Saiti, zatímco později za vlády Římanů proslula výrobou lněných látek pod jménem Saetabis. Vizigótové tu zřídili biskupství, Arabové zase první evropskou manufakturu na výrobu papíru, z níž se pak znalost technologie šířila do dalších zemí našeho kontinentu. O zavádění této novinky se zasloužil i aragonský král Jakub I. Dobyvatel, když v rámci rekonquisty vyhnal v roce 1244 z města muslimy, a ukončil tak jejich dlouhodobé panování.
Nejtragičtějším obdobím, jež nadlouho ovlivnilo status města i chod jeho života, se stalo léto roku 1707, kdy probíhala válka o španělské dědictví mezi Bourbony a Habsburky. Když po měsíčním obléhání vojáci francouzsko-španělské armády bourbonského krále Filipa V. Španělského dobyli Játivu, jež podporovala Habsburky, zmasakrovali obránce, několik významných občanů exemplárně popravili a zbytek obyvatel vyhnali. Potom král nařídil vypálit veškerou zástavbu kromě několika kostelů a solí posypat okolní pole, aby nemohla plodit. Jak poznamenal, učinil tak „za tvrdohlavou vzpouru až k zoufalství, s níž vzdorovali mým pažím. Moje spravedlnost se rozhodla zničit a uhasit jejich památku.“ Následující rok nechal město přestavět a přejmenovat na Colonia Nueva de San Felipe. Tento název se oficiálně užíval až do roku 1812. Vyhnaným obyvatelům se začalo říkat socarratas, „spálení“, což dnes připomíná už jen El Socarrada, místní pivní speciál ochucený rozmarýnem a rozmarýnovým medem.
Navzdory pohromě, kterou Játiva musela projít počátkem 18. stol., se zde dochovala řada starších stavebních památek, hlavně církevních. Tou největší a nejvýraznější je hlavní kostel města, kolegiátní bazilika Panny Marie, místně zvaná La Seu. Strohý interiér trojlodní stavby s transeptem a rozměrnou kopulí nad křížením je ukázkou valencijského manýrismu, jenž ještě využívá některá gotická konstrukční řešení. Zvenčí přiléhá k širokému průčelí monumentální, 60 m vysoká zvonice, přistavěná v druhé půli 19. stol. Stavba baziliky na místě někdejší mešity začala v roce 1598 a dodnes není kompletně dokončena. Proto se ve městě stalo oblíbeným rčení: „Trvá to déle než stavba La Seu.“
Před hlavním vchodem do chrámu stojí na kamenných sloupech sochy obou papežů z rodu Borja, s nimiž jsme se již seznámili v článku o Gandíi. Játiva byla sídlem rodu, takže v bazilice je pochováno několik Borjů a v expozici chrámového muzea jsou vystaveny některé vzácné liturgické předměty, které pocházejí z rodinného majetku. Navzdory jejich kontroverzní pověsti v Játivě „své“ dva papeže ani jejich příbuzné nijak nezatracují, nepochybují o nich, naopak jsou na ně hrdí. Proto také vytyčili pěší trasu ulicemi historického centra, aby se návštěvníci mohli seznámit s místy, s nimiž byli Borjové spjati. Zavede je mimo jiné k domu, kde se Rodrigo de Borja, pozdější papež Alexandr VI., narodil, i ke kostelu San Pedro ze 14. stol., kde byl pokřtěn.
Několik artefaktů z majetku rodu Borjů drží ve svých sbírkách i Městské muzeum Almudín sídlící v budově bývalé plodinové burzy, bezesporu jedné z nejpůvabnějších ve městě. Křestní list jí vystavil v polovině 16. stol. renesanční sloh, stavitelé tu však ještě uplatnili některé gotické prvky. Vedle architektonicky zajímavě řešeného průčelí zvláště zaujme obdélníkové patio, jehož částečné zastřešení po obvodu vynášejí elegantní oblouky a sloupy s iónskými hlavicemi. Muzejní expozice je neméně zajímavá, prostřednictvím mnoha unikátních exponátů i reprodukcí dokumentuje všechna významná období historie města od pravěku až po nedávnou minulost…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valencie