„Ať žijí Hořice v Podkrkonoší, město kamene a sochařů! Ráz krajiny určuje i několikero lomů, kde se pracuje. Jako my si vybíráme chléb bílý nebo černý, měkký či tvrdší, ukrajují tam sochařům rozdílné kvádry pískovce. Jsou to lomy už prastaré. Z jejich kamene tesali své útlé krásné madony české už gotičtí sochaři a Matyáš Braun vybíral si z nich vhodné kvádry svých Ctností a Neřestí pro Šporkův Kuks…“
Jaroslav Seifert
Pozoruhodné město, výstižně přezdívané České Atény, se rozkládá na úpatí Hořického chlumu, jenž tvoří přirozený předěl mezi Polabím a podhůřím Krkonoš. O jeho slávu se nejen v minulosti, ale i v současné době nejvíce zasloužili sochaři a zruční mistři kamenického řemesla, po staletí využívající kvalitní pískovec z hořických lomů.
První písemné zmínky o Hořicích v Podkrkonoší pocházejí z první poloviny 12. století, kdy náležely pražskému Strahovskému klášteru; archeologické nálezy však dokládají prastaré osídlení již od starší doby kamenné. V roce 1365 jsou Hořice uváděny již jako městečko; někdy ve 14. století zde vyrostla tvrz a později renesanční zámek.
Hořice s blízkým okolím se smutně zapsaly do historie i vojenskými šarvátkami. První střetnutí se odehrálo roku 1423 na vrchu Gotthard, kde Jan Žižka z Trocnova porazil oddíly opoziční kališnické šlechty vedené Čeňkem z Vartemberka a Bořkem z Miletínka. Socha vítězného husitského vojevůdce, zhotovená Pavlem Jiříčkem u příležitosti 450. výročí v roce 1873, stojí na někdejším gotthardském tvrzišti a vedou k ní kamenné schody. Traduje se, že kamenný Žižka údajně hledí přesně do míst, kde se kdysi bojovalo. Další velká bitva, později nazývaná u Sadové, byla svedena za prusko-rakouských válek roku 1866 jihovýchodně od města. V Hořicích prý tehdy sídlil pruský štáb a později velký vojenský lazaret. Značného rozkvětu se Hořice dočkaly za Smiřických ve druhé polovině 16. století; po Bílé hoře panství připadlo Albrechtovi z Valdštejna a po jeho smrti je císař Ferdinand II. daroval hraběti Jakubu Strozziovi.
Město proslulo i tradičním sladkým pamlskem – chutnými trubičkami, jejichž výrobu obestírá půvabná legenda z dob napoleonských válek. Do Hořic zabloudily trosky Napoleonovy armády po nezdařeném tažení do Ruska v roce 1812 a jedna z místních žen se prý ujala na smrt nemocného Francouze. Cizinec se uzdravil jen díky její péči, a později jí prozradil, že kdysi býval kuchařem u samotného císaře. Obětavé ženě, jíž vděčil za nezištné vyléčení, muž za odměnu prozradil tajný recept na Napoleonovu oblíbenou pochoutku: lahodné, křehké trubičky. Tato lákavá dobrůtka dlouho nezůstala jen v hořických domácnostech a brzy překročila hranice města.
Hořické trubičky zakrátko dobyly srdce milovníků sladkostí na celém světě a získaly řadu významných ocenění. Kromě zemí Rakouska-Uherska se vyvážely nejen do Francie, Anglie a Německa, ale také do Turecka, Afriky nebo Číny. V Hořicích je nyní vyrábí zhruba patnáct podnikatelů a prodávají se v originálním balení či plněné šlehačkou v některé z mnoha cukráren.
Jelikož ničivý požár v roce 1846 bohužel zničil většinu starších městských památek, nynější podoba historického centra Hořic pochází převážně až z druhé polovině 19. století. Na náměstí Jiřího z Poděbrad upoutá řada pozoruhodných domů s pěknými fasádami (Městské muzeum, novogotická radnice). Za pozornost stojí též zachovalý barokní chrám Narození Panny Marie, vybudovaný v místech zaniklé gotické svatyně podle projektu K. I. Dienzenhofera. Další církevní stavbou je poutní kostel sv. Gottharda na kopci nad městem, původně založený strahovskými premonstráty ve 12. století, později přestavěný barokně; jeho interiér zdobí práce zdejší kamenické školy z 19. století.
Někdejší silnou židovskou komunitu, v Hořicích doloženou již od roku 1524, připomíná starý hřbitov z druhé poloviny 17. století. Některé náhrobky, z nichž mnohé mají značnou uměleckou hodnotu, jsou bohužel poškozené. Při vrchu Gotthard se rozkládal ještě druhý židovský hřbitov, označovaný jako Nový, založený roku 1897. Tato památka však nepřečkala nepřízeň doby – za totality byla zrušena. Z domů ghetta se dochovala asi polovina, dosud stojí i synagoga, od 50. let 20. století využívaná Církví československou husitskou.
Z Hořic pocházela řada slavných rodáků židovského původu, mezi něž patřil německy píšící spisovatel Fritz Mauthner (1849–1923) či cestovatel Julius Hirsch (1857–1936). Nejslavnější však byla lékařská rodina Levitů. Náhrobek Víta Levita, spolužáka Karla Jaromíra Erbena, výjimečně označuje český nápis. Vítův syn Eugen založil hořickou nemocnici. Jan Levit byl vynikajícím chirurgem a působil i jako primář pražské nemocnice Na Bulovce. Tento úspěšný lékař však bohužel tragicky zemřel za druhé světové války v roce 1944 v Osvětimi. Jeho bratr Vít vystudoval nejen medicínu, ale i práva, a stal se docentem soudního lékařství. I on byl nacisty vězněn v Terezíně a jako jediný z rodiny se dožil konce války.
O kamenickou slávu podkrkonošského města, jež zapříčinila i jeho výstižnou přezdívku, se nejvíce zasloužil blízký Hořický chlum s ložisky kvalitního pískovce. Zdejší lomy dodávaly kámen nejen na stavby v okolí, ale také na významné památky v Praze. Zejména v barokní době se hořický pískovec uplatnil jako oblíbený sochařský materiál. Největší rozmach kamenictví, které se v Hořicích dědilo po generacích, nastal ve druhé polovině 19. století. V roce 1884 zde byla založena odborná škola na zpracování kamene, která za více něž sto dvacet let svojí existence vychovala řadu mistrů-kameníků a sochařů. Mezi úspěšné absolventy patří například Jan Štursa, Quido Kocián, Bohumil Kafka, Vladimír Preclík, Kurt Gebauer a další umělci.
Nádherné sochy objevíme v Českých Aténách takřka na každém kroku. Nejslavnější hořickou plastikou je Mrtvý Ábel, realizovaný v bronzu a umístěný na trávníku před sochařsko-kamenickou školou. Autor tohoto neobyčejného díla, sochař Quido Kocián (1874–1928), byl s městem úzce spjat – na zdejší kamenické škole vystudoval, v závěru života se sem vrátil jako profesor a nakonec zde i zemřel.
Z Hořic vedla Kociánova umělecká cesta nejprve do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu a k profesoru J. V. Myslbekovi, s nímž pak přešel na Akademii výtvarných umění. Mladý Quido Kocián měl romantickou, snad až přecitlivělou povahu a Myslbekovy pověstné výkyvy nálad a příkré soudy snášel jen obtížně. Přesto však svého velkého, ale nevypočitatelného učitele zpočátku obdivoval a uznával.
Když Kocián vytvářel svoji Šárku (1897), v mnohém inspirovanou Myslbekovým sousoším pro Palackého most v Praze, jistě netušil, co způsobí. Kladné hodnocení Kociánovy Šárky některými odborníky i neopatrná poznámku v tisku, že „zde opět jednou žák překonal mistra“, totiž vyvolaly Myslbekovu prudkou, nepřiměřenou reakci. Aféra vyvrcholila Kociánovým odchodem z Akademie, zatrpklostí a zoufalstvím. Toto krizové období umělcova života však bylo zároveň branou k úspěchu. Kocián si zřídil vlastní ateliér a konečně nastoupil samostatnou uměleckou dráhu.
Jeho nové expresivní sochy odrážely pocity zmaru, zklamání a zániku. Dílo nazvané Umělcovo věno je pokládáno za mistrnou satiru Myslbekovy Hudby. Působivá plastika Mrtvý Ábel v roce 1902 získala Klárovu a Římskou cenu a umělci umožnila stipendijní pobyt v Itálii, zároveň však přispěla i ke smíření s uraženým Myslbekem. V roce 1906 Kocián odešel z Prahy do Hořic, kde působil jako profesor na sochařsko-kamenické škole.
Kociána v Hořicích navždy připomíná nejen Mrtvý Ábel, ale i další sochy Smrti a Vzkříšení z hřbitovní brány na vrchu Gotthard. Mimořádnou příležitost k seznámení s dílem tohoto dosud neprávem opomíjeného sochaře nabízí i nová expozice, otevřená od 13. dubna do 19. června 2005 v Obecním domě v Praze. Jde o obdobu loňské zdařilé výstavy, uspořádané v hořické Galerii plastik u příležitosti 130. výročí narození Q. Kociána.
Zmíněná Galerie plastik sídlí v moderní budově se třemi výstavními sály, postavené na Gotthardu v 70. letech minulého století podle návrhu Jindřicha Maliny. Stálá expozice českého moderního sochařství bývá pravidelně doplňována výstavami současných výtvarných umělců. Od poloviny dubna do května 2005 hostí meditativní obrazy Lubomíra Dvořáka-Zvičiny Od hmoty k energii – léčba obrazy a prostorem.
Na Gotthardu však objevíme i desítky pozoruhodných skulptur zcela volně. Tato unikání galerie více než osmdesáti soch pod širým nebem představuje díla účastníků mezinárodních sochařských symposií, která se pořádají v Hořicích od šedesátých let 20. století (s přestávkami). První setkání inicioval Ivan Jilemnický, hořický rodák a sochař. Umělecké výtvory vznikají převážně ve starém lomu sv. Josefa a kámen bývá dovážen z Podhorního Újezdu a Boháněk.
Za pozornost stojí i neobyčejný kamenný skvost gotthardského hřbitovního areálu: více než čtrnáct metrů vysoká vstupní brána od architektů B. Moravce a A. Cechnera, doplněná pracemi žáků i vyučujících z hořické sochařsko-kamenické školy. Impozantní novorenesanční portál zdobí ústřední socha Anděla míru od M. Černila, po stranách zvláště zaujmou dvě díla Q. Kociána symbolizující Smrt a Vzkříšení.
Vyhledávaným odpočinkovým místem, kde stojí i další zajímavé skulptury a pomníky, jsou Smetanovy sady. Park byl vybudován dole pod vrchem Gotthard z iniciativy hořického hudebního spolku Dalibor a předán veřejnosti 31. května 1901. Hlavním důvodem založení sadů bylo uctění génia české hudby a vytvoření vhodného rámce jeho nového pomníku. Vlastenecké dílo M. Černila, jehož kamenné postavy kromě samotného hudebního mistra znázorňují i Jeníka a Mařenku z opery Prodaná nevěsta, bylo odhaleno v roce 1903.
Nejoblíbenější a nejznámější sochou Smetanových sadů je však bezpochyby Krakonoš od Ladislava Šalouna. Mocný duch hor zde není zobrazen jako dobrotivý vládce, ale zlý přízrak, který krade české děti, čímž umělec tehdy odsuzoval poněmčování. Na dlani bizarního Krakonoše, jehož vypoulené oči a rozcuchané vousy působí vskutku démonicky, se vyděšeně choulí drobné postavičky děvčátka a chlapce.
I další pomníky a sochy v parku stojí za zhlédnutí, nejsou již však tak výrazné. Sochař Václav Suchomel navrhl sousoší Husité na stráži (zvané též Husitská hlídka) i pomník malíře Petra Maixnera, František Úprka zase slovenského hrdinu Jánošíka. Nechybí ani skladatel Antonín Dvořák z mramoru a žuly od Miroslava Vávry či pískovcový pomník malíře Mikoláše Alše od Františka Duchače-Vyskočila. Ptačí studánce od Karly Vobišové-Žákové se prý místně říká Žabičky.
Přímo na hřbetu Hořického chlumu, při severním okraji města, se v nadmořské výšce 408 metrů tyčí Masarykova věž samostatnosti – neobyčejný pískovcový památník sloužící i jako přístupná vyhlídka. Vlasteneckou stavbu posvětil samotný prezident T. G. Masaryk, který při návštěvě Hořic dne 10. července 1926 poklepal na základní kámen.
Podle projektu architekta Františka Blažka měla být věž vysoká čtyřicet metrů. Do roku 1938 však vyrostla jen do pětadvaceti metrů a ve stavbě se dále nepokračovalo. Původní návrh byl později doplněn otevřeným ochozem a dvěma symetrickými křídly, v nichž byla umístěna Pietní a Památková síň. Vrchol věže nakonec uzavřela kopule astronomické observatoře.
Průčelí Masarykovy věže zdobí šest sochařských reliéfů od J. Vávry a K. Lenharta věnovaných československému odboji 1914–1918, legiím v zahraničí a událostem provázejícím vznik Československa. Sousoší legionářů od F. Duchače-Vyskočila před budovou mělo společně s druhým, již nerealizovaným dílem, rámovat příjezdovou komunikaci (Cestu legií). Bylo zhotoveno až v roce 2000 podle zachovalého modelu. Pietní síň obsahuje desky se jmény obyvatel Hořic a okolí padlých v obou světových válkách; expozice v Památkové síni přibližuje československý odboj.
Na západním konci Cesty legií upoutá empírová kaplička Panny Marie z roku 1826, nazývaná též Hlohová podle stromu, který ji chrání. Byla postavena jako dík za odvrácení morové epidemie