Horákem můžeme nazvat pouze toho, kdo v Krkonoších žije trvale. Proto odhlédněme od lovců a sběračů, kteří na svých výpravách tu a tam zavítali do našeho nejvyššího pohoří, o čemž svědčí nepočetné archeologické nálezy především z okolí stezky vedoucí do Novosvětského sedla u Harrachova. Počátky trvalého osídlení musíme hledat až ve vrcholném středověku.
Souvislý pomezní hvozd přestával ve středověku plnit funkci neprostupného ochránce českých hranic. Dokázal to již roku 1110 polský kníže Boleslav Křivoústý, který tudy vpadl do Čech. Poslední Přemyslovci se navíc nemínili od Slezska a Polska izolovat, nýbrž tam začali sami mocensky pronikat. Kdysi lesní pustina tak mohla být pozvolna osídlována a ekonomicky využívána. Hlavní vlna kolonizace zasáhla Krkonoše na přelomu 13. a 14. století. Až do průmyslové revoluce v 19. století bylo rozhodující hospodářskou aktivitou zemědělství, a proto i první stálí obyvatelé hor, přesněji jejich úpatí, byli zemědělci. Tímto faktem byl vlastně předem určen rozsah středověké kolonizace nejprve domácím a následně převážně německým obyvatelstvem. Horský terén nebyl pro zemědělství ideální, proto středověké vesnice pronikly z podhůří do nitra hor jen tam, kde byla údolí širší a svahy mírnější – do údolí řeky Jizery a jejich přítoků v západních Krkonoších. Střední Krkonoše svoji panenskost nakrátko uhájily, ve východních vzniklo jen nemnoho obcí kolem rozsochy Rýchor. Ačkoli hory zůstaly i po středověké kolonizaci z velké části neosídlené, byl již tehdy položen základ budoucích správních a ekonomických středisek. Na západě to byly hrady Nístějka a Štěpanice s trhovými středisky Vysokým a Jilemnicí. Na východě vzniklo přesazením staršího sídla Úpy město a hrad Trutnov. Přechod hranic pod svahy Rýchor pak střežil hrad Žacléř. Podhůří středních Krkonoš mělo ovládat město Hostinné. Vrchlabí bylo tehdy jen nevýznamnou vískou.
Lidé potřebovali nový podnět k tomu, aby se stěhovali do hor, a nakonec ho našli přímo v jejich nitru. Pohoří obecně vždy přitahovala hledače drahých kovů a kamenů. Krkonoše v tom nebyly výjimkou. Činnost Vlachů – prvních italských prospektorů – dnes kromě tzv. vlašských knih již nedokládá nic, a je tak na hranici mýtu. V každém případě však zlato v Krkonoších nalezeno bylo a o jeho intenzivní těžbě svědčí ve východní části hor od Černého Dolu po Žacléř mnoho těžebních příkopů, šachtic a hald. Bohužel nám k nim chybí písemné prameny. Ty máme až od 16. století a setkáváme se v nich vedle Zilvárů z Pilníkova také s Kryštofem z Gendorfu. Ten se podílel i na těžbě stříbrných rud ve Svatém Petru, v okolí Rokytnice nad Jizerou a coby nejvyšší horní hejtman dohlížel i na hornické práce v Obřím dole. Většina nalezišť barevných kovů v Krkonoších byla polymetalická, takže se zde kromě zlata a stříbra těžila i měď a arzenové pyrity. Největšího rozsahu však dosáhla těžba železné rudy. Prakticky v celých Krkonoších jsou mnohé hamry doloženy již v 15. století.
Krkonošské železářství dosáhlo vrcholu za Kryštofa z Gendorfu. Tento korutanský šlechtic obdržel první horní práva v Krkonoších již od krále Ludvíka Jagellonského ve 20. letech 16. století. Své plány mohl zcela realizovat až poté, co koupil v roce 1533 panství Vrchlabí, a získal tak v Krkonoších pevnou základnu. Z někdejší osady vybudoval prosperující hornické město s největšími železárnami své doby v celých Čechách. Ty zpracovávaly především magnetit ze Staré hory u Herlíkovic. Na Gendorfovu činnost navázal za třicetileté války Albrecht z Valdštejna, který stříbro z Krkonoš nechal odvážet do své mincovny v Jičíně a zdejší železárny zcela podřídil vojenské výrobě.
K výraznému oživení hornických aktivit došlo načas ještě jednou v 18. století. Podstatná byla zejména těžba stříbra hrabaty Morziny ve Svatém Petru a nové železárny hrabat Harrachů v Arnoštově zpracovávající rudu z dolů v okolí Poniklé. Ačkoli opakované pokusy o vzkříšení hornické slávy Krkonoš pokračovaly až do 20. století, nesetkaly se s úspěchem.
Trvalý vliv na osídlení mělo hornictví a hutnictví především v 16. století. Vesměs německy hovořící odborníci se usazovali v nově budovaných městech – kromě již zmiňovaného Vrchlabí to byla Svoboda nad Úpou a Černý Důl. Ti, kteří si vystavěli své příbytky přímo v horách u hornických děl, však tyto nehostinné končiny většinou opustili záhy poté, co byly doly zavřeny.
S hornictvím úzce souvisela těžba dřeva. Doly a hutě ho spotřebovaly velké množství. Používalo se na výdřevu štol, dřevěným uhlím se ruda tavila a topilo se jím i v hamrech. Méně je dnes známé, že velké množství dřeva bylo potřeba přímo při lámání horniny. Používala se metoda zvaná sázení ohně, kdy se na konci štoly rozdělal oheň, jehož žárem rozpukaná skála se lépe dále lámala. Kol…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Krkonoše