Castelo de São Jorge, hrad sv. Jiří, se rozprostírá na jednom z nejvyšších lisabonských kopců. Je vidět skoro odevšad, ale nečekejte žádný Karlštejn. Hradby kolem celého, stromy porostlého vršku a nad nimi rozložitá strohá pevnost s cimbuřím zubatými věžemi, spíše široká než vysoká. Jenže tudy procházely dějiny, tady se střídaly kultury jedna za druhou v pestrém sledu změn a vzájemného přizpůsobování. Proto je hrad jedním ze symbolů města a podle tvrzení mnohých i klíčem k jeho duši.
Stojím u stěny temné světnice v Odysseově věži. Nevelký prostor je o to stísněnější, že ho skoro celý vyplňuje jakýsi kulatý stůl se světlou konkávní plochou místo desky. Ze tmy se vynoří ženská postava – vzhledem k jménu věže i k tomu, co začne předvádět, nemůže to být nikdo jiný než Kirké. Pár pohybů dvěma táhly – a kruhová deska ožívá, objevuje se na ní panorama části Lisabonu, ale ne, to není obraz či fotografie, po mostě 25. dubna jezdí auta, takže film, kdepak, ani film, to se tu zjevilo samo město v reálném čase. To město, které je za tlustými zdmi hradní věže, pod kopcem a všude okolo, to se tady najednou v neuvěřitelných detailech promítá před mýma očima. Kouzla a čáry mocné kouzelnice Kirké? Ale ne, nemusím se bát, nešvihne mě prutem a nepromění v chrochtajícího sudokopytníka. Vysvětlení je prosté. V Odysseově věži je nainstalovaný periskop, místnost je vlastně camera obscura, dívka není čarodějka, ale průvodkyně obsluhující otočné zrcadlo na střeše. A veškeré kouzlení obstarává exaktní optika.
Câmara escura je jednou z nejvyhledávanějších atrakcí, jež opravený areál někdejší lisabonské citadely (alcáçova) dnes svým návštěvníkům nabízí. Ten, kdo se sem vyšplhal ještě před nějakými patnácti lety, našel tu vlastně jenom park a samozřejmě nádhernou vyhlídku na město. Ta na své kráse pranic neztratila, ale není už zdaleka jediným lákadlem.
Všechno začalo podrobným archeologickým průzkumem. A že tu bylo co zkoumat. Pozůstatky nejstaršího osídlení hradního vrchu pocházejí už ze 7. stol. př. n. l. Pravděpodobně po čtyři staletí tu existovalo město, jehož obyvatelé udržovali obchodní kontakty s národy Středomoří a Blízkého východu. Pak se tu v rychlém sledu vystřídali Římané, Svébové, Vizigóti a po nich Maurové. Ti se na Pyrenejském poloostrově poprvé vylodili v roce 711 a už o pět let později obsadili Lisabon. Zůstali v něm dlouhých 436 let. V těsném sousedství hradu se tehdy rozkládala obytná čtvrť nejvyšších úředníků maurské sprá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon