Ovdovělá královna Kunhuta, Záviš z Falkenštejna, Ludwig van Beethoven, Ferenc Liszt, kníže Felix Lichnovský zavražděný ve Frankfurtu nad Mohanem, kompletní osmadvacetisvazková Diderotova encyklopedie, šedesátihektarový přírodně-krajinářský park s Bezručovou vyhlídkou, socha Stojící Evy od Mary Durasové – zdánlivě nesourodý výčet spojuje jeden společný jmenovatel, kterým je zámek v Hradci nad Moravicí.
Skalní ostroh nad soutokem Moravice s říčkou Hradečnou asi 10 km jižně od Opavy byl osídlen lidmi už asi před 5000 lety. Na počátku stavebního vývoje hradního a později zámeckého areálu, který v současnosti tvoří rozlehlý zámecký komplex s Bílým a Červeným zámkem, Bílou a Červenou neboli Hodinovou věží a rozlehlým lesoparkem, plynule přecházejícím v přírodní park Moravice, bylo slovanské hradisko. To nahradil v polovině 11. stol. knížecí hrad Přemyslovců, po jehož zničení požárem tu Přemysl Otakar II. postavil v polovině 13. stol. velký gotický hrad, na který se po bitvě na Moravském poli uchýlila jeho vdova Kunhuta. Právě tady zřejmě započala její milostná romance se Závišem z Falkenštejna, jehož učinila v roce 1281 hradeckým purkrabím. Podle některých pramenů není vyloučeno, že se tu také narodil jejich syn Ješek, i když častěji se spekuluje o Svojanově, resp. jakémsi hrádku v jeho okolí. S různými peripetiemi byl Hradec v držení opavské větve Přemyslovců pocházející od Mikuláše I., levobočka Přemysla Otakara II., až do 15. stol. V 16. stol. začali čeští králové hradecké zboží zastavovat. Z doby, kdy hrad drželi Cetryšové z Kynšperka, pocházejí informace, které umožnily vytvoření prvního modelu hradního areálu, který mohou dnes návštěvníci vidět ve vstupní expozici ještě před nástupem na prohlídkové okruhy.
Modelů je zde celkem šest a zachycují postupný stavební vývoj areálu od 16. stol. až do současné podoby. Poslední ze zástavních pánů, Kašpar Pruskovský z Pruskova, získal Hradec v roce 1585 do dědičného majetku a zahájil jeho přestavbu na pohodlný renesanční zámek. Před nebo po návštěvě zámku se nezapomeňte zastavit v nedalekém kostele sv. Petra a Pavla. Kašpar Pruskovský byl hlavním dárcem peněz na jeho stavbu, v kostelní kryptě byl pochován a v předsíni kostela je umístěn jeho figurální epitaf z roku 1603, na němž je mj. nejstarší známé vyobrazení města Hradce nad Moravicí. Po třicetileté válce, během níž byl zámek několikrát vyrabován, došlo k jeho další, barokní přestavbě. Pruskovští vlastnili Hradec až do roku 1733, kdy ho prodali pánům, později baronům z Neffzernu. O 45 let později došlo k poslednímu prodeji a zámek přešel do rukou knížat Lichnovských z Voštic, kterým patřil až do konce 2. sv. války.
Právě Lichnovským vděčíme za současnou podobu areálu, právě za nich se stal Hradec významným společenským centrem a místem, které pravidelně navštěvovaly nejrůznější osobnosti politického i uměleckého světa. V roce 1796 zámek vyhořel a v následující empírové přestavbě vznikl na počátku 19. stol. Bílý zámek víceméně ve své dnešní podobě. Zároveň se začal definitivně likvidovat středověký systém opevnění, byl založen okrasný zahradní parter a zahájily se i práce na tvorbě krajinářského parku. Po polovině 19. stol. se začalo v souvislosti s módní vlnou anglické neogotiky uvažovat o další přestavbě. Nakonec k ní nedošlo, omezila se jen na některé interiérové úpravy, ale naproti Bílému zámku vznikl velkoryse pojatý komplex Červeného zámku s konírnami, kočárovnou a hradební zdí, inspirovaný především gotikou staroněmeckou. Původně šlo o hospodářský areál, dnes v něm jsou restaurace, hotel a prostory pro různé společenské akce. Poslední stavbou, která v zámeckém areálu vyrostla, byla pseudogotická Bílá věž za Bílým zámkem, sloužící mj. jako vodárenská. Představuje ale pouze část původně daleko rozsáhlejšího projektu, který počítal s vybudováním nového slavnostního nástupu k zámku. Na samém konci 19. stol. pak ještě proběhla poslední úprava interiérů, při níž dostaly některé místnosti pseudorenesanční výzdobu.
Z osmi knížat a hrabat Lichnovských, kteří se v šesti generacích na Hradci vystřídali, musíme na prvním místě zmínit druhého knížete Lichnovského, Karla Aloise. Za něj proběhla empírová přestavba Bílého zámku, ale byl to také on, kdo sem dvakrát přivedl slavného Ludwiga van Beethovena, s nímž se přátelil a kterého podporoval. Od roku 1800 poskytoval Beethovenovi ve Vídni byt a roční důchod 600 zlatých. Však také Beethoven věnoval Lichnovským řadu svých skladeb. V této souvislosti je ale třeba připomenout, že hudební tradice hradeckého zámku jsou starší. Zámecká kapela tu existovala už za předchozích majitelů Neffzernů, a dokonce si zde troufli na inscenace oper.
Beethoven pobýval na Hradci dvakrát, v letech 1806 a 1811. První návštěva trvala zhruba čtvrt roku a traduje se, že při ní došlo k roztržce mezi Beethovenem a Karlem Aloisem, když kníže nutil skladatele, aby zahrál svou klavírní sonátu f moll op. 57 (známou jako Appassionata) před pozvanými francouzskými důstojníky z Opavy. Druhá návštěva byla naopak velmi krátká, trvala jen pár dnů. Beethovena dnes připomíná především hudební pokoj, v němž stojí slavný kladívkový klavír z rok…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Opavské Slezsko