Ne, to není pohádka, pošťák Ferdinand Cheval opravdu existoval, stejně jako stojí jeho dílo v městečku Hauterives. Jméno Ideální palác je třeba brát s notnou rezervou, ba ironií. Vždyť to vlastně ani palác v pravém smyslu není. Stavba dlouhá 26 m a široká od 10 do 14 m je určena k prohlížení, ne k bydlení. Původně byl Cheval pekařem, jenže prý měl tak bohatý duševní svět, že se vždycky dlouze zasnil, a přitom spálil chleba. Nezbylo mu, než změnit povolání – a kdy jindy mohl spokojeně snít, než při dlouhých pochůzkách krajem? Zároveň se mu dostávaly do rukou nejrůznější noviny a časopisy. Tady zahlédl to, tam zas ono a jeho duch se mohl znovu rozlétnout. A výsledek?
Zdá se vám, že jste v pravé polovině východního průčelí spatřili hinduistický chrám? V pořádku, ale prohlédněte si figurky na jeho stříškách – jsou křesťanské. Mříž vedle něj uzavírá vchod do egyptské hrobky. V západní polovině východní strany jako bychom zahlédli obří štíhlé sochy buddhů známé z některých indických či barmských chrámů, ale stačí přijít blíž a vše je jinak. Stojí tu vedle sebe Caesar jako velký římský dobyvatel, Vercingetorix jako obránce Galů a Archimédés jako velký řecký učenec – všichni tři takřka stejní, jen s odlišnými výrazy v obličejích, obloženi drobnými kamínky, naivističtí až běda. Kousek dál se ozvuky plamínkové gotiky mísí s antikou, siamské či khmérské prvky s architekturou Střední Ameriky. Drobných detailů nepočítaně – zvířata, girlandy lián, větví či kořenů, na západní straně ve výklencích zmenšeniny různých staveb, jakési reliéfní modely, je tu raně středověký hrad i domy ze Švýcarska či Alžírska. O kousek dál trůní mohutná chobotnice, ale není zdaleka jediným reprezentantem mořského světa. Kromě kamenů, kamínků, valounů a oblázků používal Cheval velké množství lastur. Ty pochopitelně na drômských cestách nenašel, ale posílal mu je, jak jinak než poštou, jeho synovec, který žil kdesi na pobřeží.
Kromě všemožných ozdob je stavba prošpikována nápisy, občas vysvětlujícími, občas moralizujícími. Ten nejslavnější najdeme na severovýchodním nároží, u úzkého točitého schodiště na terasu v patře paláce. „10 000 dnů, 93 000 hodin, 33 let námahy. Kdo myslí, že by to udělal lépe, ať to zkusí.“ Cheval své v pravém slova smyslu neuvěřitelné dílo dokončil v roce 1912, kdy mu bylo již 76 let. Mezitím si ještě stihl postavit v sousedství rozestavěného paláce patrový dům, pozoruhodně „normální“, v němž pak se svou druhou manželkou žil. Původně ho postavil s plochou střechou, která měla zároveň sloužit jako terasa s vyhlídkou na palác. Kvůli zatékání vody však musel střechu přestavět na sedlovou. Aby nepřišel o vyhlídku, postavil si pak v zahradě naproti paláci samostatnou vyhlídkovou terasu zvanou Belvedere.
Dokončením paláce Chevalova činnost neustala. Sousedé odmítali, aby na jeho pozemku byly uloženy lidské ostatky. Cheval si totiž pod palácem vystavěl rodinnou hrobku. A tak pošťák, v té době již dávno ve výslužbě, koupil místo na obecním hřbitově a v rohu u brány začal zase stavět a opět ve svém stylu. Jen stěna sousedící s vedlejším místem je holá, jeho majitelé si v sousedství svého prostého hrobu divokou spleť naivistických výjevů nepřáli.
Ferdinand Cheval, pošťák, vizionář a samorostlý architekt, stavitel i sochař, zemřel roku 1924 ve věku 88 let. U svých sousedů příliš pochopení nenašel, o to víc zaujal umělce, ať už to byl Breton, Tinguely, Picasso nebo Ernst. Někdejší francouzský ministr kultury André Malraux označil Chevalův palác za jediné známé architektonické dílo naivismu, jiní v této souvislosti hovoří o předzvěsti uměleckého směru známého jako art brut. Buď jak buď, samouk z Drôme vstoupil mezi nesmrtelné.
