Najít Irsko i na velmi staré mapě Evropy není nijak obtížné. Jisté rozpaky nám však může při pohledu na takovou starou mapu způsobit latinský název vepsaný nad ostrovem – Hibernia. Římané, od nichž toto jméno pochází, jako by nám zde nabízeli vysvětlení, proč zastavili svou expanzi na britských březích a do „zimní země“ na druhé straně Irského moře už nepokračovali. Skutečný původ jména je zřejmě třeba hledat ještě hlouběji v historii, pravděpodobně ve starokeltském Iveriu, z něhož vznikly názvy jako Erin, Éire, Irsko. Navzdory své dlouhé historii hrálo Irsko v evropských dějinách často roli jakési opomíjené periferie. Tím spíše jsou moderní irské dějiny příběhem triumfální cesty na výsluní.
První lidé se v dnešním Irsku objevili pravděpodobně někdy kolem roku 10 000 př. n. l. K cestě ze Skotska do dnešního Severního Irska jim zřejmě posloužila v té době ještě existující pevninská šíje, která obě země spojovala. Za nejpozoruhodnějšími památkami irské prehistorie se musíme vypravit do mladší doby kamenné. Výlet proti proudu času nám nabízí údolí řeky Boyne, vzdálené pouhých 30 km severozápadně od Dublinu, kde jsou k vidění nejznámější irské megalitické památky, chodbové hrobky jako Newgrange, Knowth či Dowth. Kolem roku 400 př. n. l. se objevuje zmínka o Albionu (Británii), ale také o Ierne (Irsku) v řeckém pojednání, jehož autorství bývá připisováno samotnému Aristotelovi. V jedné z verzí mýtu o Argonautech je posádka bájné lodi Argo varována před návštěvou „Iernských ostrovů, sídla to temného a odporného darebáctví“.
Přibližně ve stejné době se začínají v Irsku postupně usazovat Keltové, s nimiž si Irsko spojujeme dodnes. Vzhledem k tomu, že se římská rozpínavost zastavila před branami Irska, vyvíjela se irská keltská kultura až do nástupu křesťanství, které začalo v Irsku s překvapivou rychlostí zapouštět kořeny v 5. a 6. století, bez výraznějších vnějších zásahů. Pozoruhodná syntéza keltských kulturních vlivů a křesťanské věrouky dala vzniknout mnoha výjimečným uměleckým dílům. Za všechny připomeňme alespoň vzácný iluminovaný evangeliář z 8. st., Book of Kells, vystavený dnes v knihovně dublinské Trinity College.
Přestože sv. Patrik nebyl první, kdo začal v Irsku šířit křesťanství, dosahem svého vlivu všechny své anglické misionářské předchůdce zastínil a je dodnes uctíván jako patron celé země. Místo, kde Patrik údajně pokřtil mnoho stoupenců nové víry, se nachází v parčíku bezprostředně u dublinské katedrály, která je Patrikovi zasvěcena. Rozmach křesťanství s sebou přinesl vznik mnoha klášterních komunit, které kolem sebe brzy soustředily náboženský i kulturní život země. Příkladem kláštera založeného v bezprostřední blízkosti tehdejší dopravní tepny, řeky Shannon, je Clonmacnoise v hrabství Offaly. Někteří mniši však vyhledávali raději samotu, jak o tom svědčí například dochované pozůstatky kláštera na ostrově Skellig Michael, několik kilometrů od pobřeží hrabství Kerry.
Křesťanství dokázalo Irsko do značné míry vzít za své a asimilovat je do své vlastní kultury. Na přelomu 8. a 9. století však muselo čelit mnohem drastičtějšímu vpádu cizího prvku v podobě často velmi brutálních vikingských nájezdů, které se nezřídka soustředily právě na kláštery. Jednou z funkcí proslulých irských round towers, vysokých zvonic s kruhovým půdorysem, byla zřejmě právě obrana před nájezdníky. Tyto stavby měly dveře umístěné vysoko nad okolním terénem, a mohly tak sloužit jako obtížně dobytné poslední útočiště. Vikingské drancování ostrova trvalo v různé intenzitě až do poloviny 10. století.
Následné období konfliktů mezi znesvářenými irskými vládci vedlo ve druhé polovině 12. st. až k ochotné intervenci anglického krále Jindřicha II., jemuž se mnohé vlivné irské klany vzápětí v dobré víře podřídily. Jindřich však vůbec nehájil jejich zájmy, naopak svou bezohlednou strategií vytvořil předpoklady k tomu, že v polovině 13. století již byla v irských rukou pouze čtvrtina území ostrova.
Přes částečné obrácení tohoto trendu, které přineslo 14. a 15. století, se v polovině 16. století znovu dramaticky změnila situace. V roce 1541 bylo zřízeno Irské království, v jehož čele stanul anglický král Jindřich VIII. Ten se také zasadil o to, aby namísto katolické církve, ke které se hlásila většina obyvatel Irska, připadla v budoucnu hlavní náboženská i mocenská role anglikánské církvi a její irské odnoži „Church of Ireland“. Závěr 16. století tak v Irsku proběhl ve znamení konfiskací půdy katolíkům a jejího osídlování zahraničními protestanty. Pokusy o ozbrojený odpor, které se alespoň zčásti opíraly o podporu katolického Španělska, byly na dlouhou dobu umlčeny vítězstvím anglických vojsk královny Alžběty I. v bitvě u Kinsale v jihoirském hrabství Cork a následným odchodem mnoha představitelů poražené irské aristokracie do kontinentální Evropy. Dalšímu zabírání irské půdy, zejména v severoirské provincii Ulster, tak již nestálo prakticky nic v cestě.
Ve druhé polovině 18. století se v Irsku začaly těšit značné pozornosti republikánské ideály, jak je odráželo dění ve Francii a v Americe. Tyto ideály také stály za vznikem organizace United Irishmen, ve které sjednotili protestanti pod vedením vlastence Wolfa Tonea své síly s katolíky v usilování o dosažení liberálních parlamentních reforem a zrovnoprávnění obou náboženství. Toneovo působení nakonec vyvrcholilo pokusem o ozbrojené povstání za podpory francouzské armády, které se však nesetkalo s úspěchem.
V první polovině 19. století vystoupal na irské politické výsluní právník Daniel O’Connell, který rozhodně odmítal násilí jako prostředek k dosažení politických cílů. Během své politické kariéry, kterou zasvětil především katolické emancipaci (odstraňování diskriminačních legislativních opatření) a snaze po odvolání zákona o unii s Británií, si získal u veřejnosti nebývalou oblibu a jeho shromáždění byla navštěvována až několika stovkami tisíc přívrženců.
V době O’Connellovy smrti čelilo Irsko jedné z největších tragédií svých dějin – hladomoru, který je mezi lety 1845 až 1850 připravil o několik milionů obyvatel. Zatímco v roce 1845 žilo v Irsku přibližně 8,5 milionů lidí, v roce 1850 už jen 4,5 milionů. Rozdíl nebyl tvořen jen přímými oběťmi hladomoru – na mohutném úbytku obyvatel se podstatnou měrou podepsala také emigrace.
Druhá polovina 19. století patřila v irské politice především jednomu muži. Charles Stewart Parnell, absolvent Cambridge, si vydobyl respekt nejen mezi svými krajany, ale také mezi britskými kolegy v poslaneckých lavicích. Jeho boj se kromě pozemkové reformy soustředil na snahu dosáhnout pro Irsko částečné politické autonomie v rámci britského impéria, která však nebyla úspěšná. Parnell byl vedle O’Connella jediným mužem irských dějin, který si vysloužil přezdívku „nekorunovaný irský král“.
Sílící pocit národního uvědomění mezi irskou veřejností se neomezoval pouze na politiku a brzy se začal projevovat také na poli kultury. V roce 1893 byla v Dublinu pod vedením Douglase Hydea, pozdějšího prvního irského prezidenta, založena Gaelská liga (Gaelic League). K jejím hlavním cílům patřila nejen obrana irštiny jako národního jazyka, který se z ostrova pod vlivem stále dominantnější angličtiny postupně vytrácel, ale také studium irského literárního dědictví a podpora nové literatury v irštině. Liga se velmi rychle rozrostla a v roce 1904 měla již 50 000 členů. Přes Hydeovo usilování o výhradně kulturní profil organizace se Gaelská liga stále silněji politizovala a Douglas Hyde nakonec v roce 1915 na protest proti tomuto vývoji odstoupil z jejího čela.
Přibližně ve stejné době se začalo do popředí veřejného zájmu dostávat také další hnutí, jehož aspirace nebyly primárně politické. Irské literární obrození, jak bývá toto hnutí obecně označováno, vzešlo z iniciativy několika irských spisovatelů píšících v anglickém jazyce (mimo jiné sem patřil W. B. Yeats, Edward Martyn či lady Gregory), kteří v roce 1892 založili v Dublinu Irskou literární společnost. V roce 1904 zahájilo díky iniciativě těchto autorů svůj provoz divadlo Abbey, které bylo a v podstatě dodnes zůstalo irským národním divadlem ve všem kromě jména.
Mezitím začal britský parlament opět projednávat otázku případné irské autonomie, která měla přes odpor sněmovny lordů vstoupit v platnost v roce 1914. Ulsterští loajalisté dali nicméně jasně najevo, že jsou v takovém případě odhodláni k ozbrojenému odporu, a své síly pro případný střet začali mobilizovat také nacionalisté. Do vypjaté situace však nakonec zasáhla první světová válka a uzákonění irské autonomie bylo opět odloženo.
Přestože mnoho tisíc irských vojáků odešlo bojovat do války v britské uniformě, radikální irští vlastenci se řídili heslem „England’s difficulty is Ireland’s opportunity“ a pokusili se využít anglických nesnází k irskému prospěchu. Na velikonoční pondělí roku 1916 vypuklo v Irsku povstání, jehož dosah byl však v podstatě omezen pouze na Dublin. Naděje na úspěch byly od počátku mizivé a iniciátoři povstání byli po několika dnech krvavých bojů donuceni ke kapitulaci. Krveprolití a rozsáhlé materiální škody vzbudily u irské veřejnosti nejprve jednoznačné odmítnutí. Veřejné mínění se nicméně začalo obracet v okamžiku, kdy Britové přistoupili k nelítostným popravám skutečných i domnělých vůdců povstání. Sílící nacionalistické cítění brzy vyústilo v tzv. válku za nezávislost v letech 1919–1921, kterou ukončila až smlouva zajišťující Irsku status britského dominia. Přestože toto uspořádání skýtalo Irsku více samostatnosti než původně zamýšlená autonomie, část republikánského vedení se s tímto kompromisem odmítla smířit, a po válce za nezávislost tak muselo Irsko čelit válce občanské (1922–1923), jejíž pozůstatky lze vysledovat i na dnešní politické scéně v podobě dvou hlavních irských politických stran, Fianna Fáil a Fine Gael.
Oficiálně zůstalo 26 „jižních“ hrabství součástí Commonwealthu až do roku 1948, kdy byla vyhlášena Irská republika. Rozdělení ostrova na „jih“ a „sever“, který zůstal součástí britského království, vedlo od konce šedesátých let především v Severním Irsku k vlně sektářského násilí, která se zastavila až na konci století.
Po období vysoké nezaměstnanosti, emigrace a ekonomické stagnace či propadu, které poznamenaly značnou část moderních irských dějin, se situace začala v druhé polovině devadesátých let postupně obracet k lepšímu a vyvrcholila bezprecedentním ekonomickým růstem (pověstný „keltský tygr“), který výrazně zvýšil životní úroveň Irů a v kombinaci se vstupem nových zemí do Evropské unie a otevřením irského pracovního trhu přivedl do země početnou zahraniční pracovní sílu.
Po mnoha staletích strávených na evropské periferii v roli chudého britského příbuzného představuje dnes Irsko jednu z nejrespektovanějších a zároveň nejpopulárnějších zemí evropského společenství. Odpověď na otázku, jak se země se svou nezvyklou novou rolí vypořádá, dají až následující desetiletí.