Jan Lahover, rodák z Dobšic u Znojma, dostal v 60. letech 18. století od posledního louckého opata Řehoře Lambeka zakázku na vybavení interiéru klášterní knihovny, kterou nechal zřídit v rozsáhlém sále přesahujícím do prvního patra. Na mobiliáři, který sestával ze skříní a knihovních regálů uspořádaných do dvou pater s galerií lemovanou balustrádou, pracoval přes 10 let. K jeho výrobě použil dřevo z překrásné aleje mohutných ořešáků na louckém panství. Ušlechtilá, přirozená barva dřeva ještě zvýrazněná leštěním krásně ladila s pozlacenými řezbami a doslova souzněla s nádhernou architekturou vlastního prostoru knihovny.
V roce 1784 však zasáhla klášter tragická zpráva – dekretem císaře Josefa II. byl klášter v Louce zrušen a likvidována měla být i celá knihovna, která shromažďovala na 10 000 svazků. Řehoř Lambeck byl císařovým rozhodnutím zcela zdrcen a líto mu bylo především knihovny. Lahoferovy skříně a regály bohatě zdobené římsami, vykládanými sloupy s reliéfy a především nádhernými řezbami s dukátovým zlacením musely být vyprázdněny a staré, mnohdy velmi cenné tisky byly za zcela směšné ceny vydražovány.
Nikdo také nevěděl co bude se zařízením knihovny, za které klášter zaplatil 70 000 zlatých a jen vlastní pozlacení stálo 9000 zlatých. Striktní příkaz z Vídně však hovořil jasně. A konečně, co se skříněmi a balustrádami, které nijak neposlouží novým majitelům kláštera, jimiž mají být vojáci.
Naštěstí ve stejné době stavěli knihovnu premonstráti na pražském Strahově. Tehdejší opat Strahovského kláštera Václav Josef Mayer se odhodlal k odvážnému kroku přesto, že i přežití jeho kláštera nebylo žádnou samozřejmostí. Dál totiž přetrvávala jeho existenční nejistota, která podvazovala stavební práce, ale přesto se opat obrátil na císaře jako na „zbožňovatele múz“ se žádostí, aby cenné zařízení knihovny z Louky bylo Strahovu přiděleno buď darem, nebo odprodáno za odhadní cenu. Opat argumentoval poníženě nejen přáním, aby se zcela nerozptýlila vzácná sbírka knih, což patrně nebyl v té době pro císaře náležitý argument, ale také tím, že by se ušetřilo dřevo, k čemuž vyzývalo jedno z císařských nařízení.
Pro Strahovský klášter bylo povolení převzít knihovnu z Louky samozřejmě výhodné i finančně. Předběžný rozpočet na nové vybavení strahovské knihovny – zařízení z měkkého dřeva a bez nátěrů – počítal s 10 000 zlatých. A když přišlo z Vídně milostivé povolení, opat mohl okamžitě začít počítat, kolik ušetřil. Za zařízení knihovny dá pouhých 1150 zlatých! A když byly do přídělu zahrnuty ještě dveře, okna a podlahy, zvýšil se odhad na 1730 zlatých a 54 krejcary.
Výdaje samozřejmě narostly také o náklady na přestěhování – skříně se musely rozebrat, dopravit do Prahy a opět dát dohromady. Toho se naštěstí ujal sám tvůrce knihovny Jan Lahover, který dohlédl i na to, aby přes sto povozů s cenným nákladem dojelo v pořádku až na Strahov. Celkové náklady tak dosáhly 4300 zlatých, což nebyla ani polovina původně plánovaných nákladů na vybavení interiéru.
Nic ale nejde snadno, a tak i na Strahově se vyskytl velký problém. Budova knihovny, která byla již téměř dokončena, velikosti skříní vůbec nevyhovovala, a tak se muselo řešit, co dál – upravit skříně nebo zvýšit stavbu o 11 loktů, což by znamenalo zesílit základy a změnit umístění oken. Proti jakékoliv úpravě mobiliáře se postavil sám Lahofer, který nechtěl aby jeho životní dílo bylo poškozeno nebo – jak sám říkal – zničeno. A tak se nakonec rozhodlo o stavebních úpravách – na jedné straně se zazdila okna a na druhé se musela zbourat stěna a postavit nová. Na podzim roku 1792 byla celá stavba dokončena. A malíř Maulbertsch stihl ještě před svou smrtí i ve strahovské knihovně vymalovat fresku….
Největší dílo truhláře a řezbaře Jana Lahofera přežilo na pražském Strahově a dodnes vyvolává oprávněný obdiv.
