Buna
Méně někdy znamená více. Pravdivost tohoto rčení ukázkově potvrzuje řeka Buna. Její délka 9 km nás vede k tomu, abychom si ji zařadili mezi bezvýznamné outsidery. Shovívavý úsměv tu ale rozhodně není na místě, neboť krátkou pozemskou pouť Buny ohraničuje fenomenální zrození a spektakulární zánik.

Buna vyvěrá jihovýchodně od Mostaru na konci protáhlé obce Blagaj, jejíž dřívější důležité postavení podtrhují větrem ošlehané zříceniny pevnosti Stari grad, místními nazývané Stjepan-grad. Zde si na základech ilyrského hradiště i římské tvrze zbudoval nedobytné hnízdo „otec Hercegoviny“ Stjepan Vukčić Kosača, charismatický vůdce a temperamentní bojovník. Pokud se zrovna nebil se sousedy, tak válčil alespoň se svým synem, kterému dokonce drze unesl budoucí nevěstu a užíval si s ní rozkoší na svých panstvích.

My se však vrátíme k řece, co hbitě protéká obcí až pod nebetyčnou stěnu uzavírající hluboké údolí, kde se z útrob jeskyně valí na denní světlo její silný proud. Zřídlo Buny (Vrelo Bune) je zřejmě nejvydatnější krasovou vyvěračkou Evropy. Kolem slují uvnitř skály střemhlavě krouží rorýsi a dole se k vápencové stěně tiskne zvláštní budova, která vypadá jako zámeček. Díky němu si tady obohatíme balkánské reálie o pojem tekija (turecky tekke). Tekije obývali vyznavači súfismu obecně označovaní pojmem derviši. Přívrženci mystického pojetí islámu se rádi stahovali k neobvyklým přírodním výtvorům a během obřadu dhikr (vyslovuje se :zikr:) velebili boha za změněného stavu vědomí, pod vedením šejcha, spirituálního učitele. U pramene Buny se derviši usadili hned na počátku turecké přítomnosti na Balkáně. Vynikající cestopisec Evlija Čelebi řadil tuto tekiji mezi nejdůležitější v Osmanské říši a vyzdvihoval vysokou úroveň zdejších duchovních rozprav. Osmanský architektonický styl jádra tekije elegantně zpestřily barokní prvky, p…

Úplné znění článku naleznete zde