Několik rychlých temp, prudký nádech, zlomit se v pase, mohutný kop nohou a už zase rychle dolů, do fantastické říše barev, tvarů a ticha. Okouzlení tímto korálovým světem, navíc poprvé spatřeným, je tak mocné, že se podobá opojné extázi. Cesta pro pár doušků vzduchu k hladině je pokaždé nepříjemným vytržením z říše kouzel.
Přímo pode mnou, na dně, sedí zéva obrovská. Je přeobrovská. Lastury má jen tak mírně pootevřené a z jejich zvlněných okrajů zírají desítky malých uhrančivých modrozelených oček. Odkudsi z dálky ke mně připlouvá vzpomínka na kapitána Nema, který si v podobné zévě pěstoval největší perlu světa, a historka o jeho potápěči, kterého zéva chytila za nohu a utopila. Nutkání zkusit to také bylo tak silné, že jsem mezi fialové krajkoví jejích lastur opatrně zasunul ploutev. Zéva ale o nějakou umělou hmotu nejevila zájem a nohu jsem jí přece jen nechtěl dát všanc.
Křišťálově čistá voda je průzračná do hloubky několika desítek metrů. Stačí ležet na hladině se šnorchlem a s brýlemi na nose a pozorovat celou tu nádheru shůry. Ale tenhle pohled se nevyrovná zážitkům, když můžete s rybami volně plout podél svažitého útesu zarostlého korály ve tvaru jeleních parohů, misek, keříčků, obřích vějířů či masivních kulovitých mozků. Až jsem se lekl, když proti mně vyrazila stříbřitě bílá jízda „hussarů“ (Lutjanus amabilis) žlutookých rybek, které se srazily do pevného šiku, když proplouvaly soutěskou mezi dvěma útesy. Konečně také vidím populární klauny černolemé (Amphiprion percula), drobné korálové rybky, které jako by se vyvalovaly mezi žahavými chapadélky mořských sasanek. Tyhle rybky a sasanky žijí spolu v dokonalé symbióze. Klauni jsou oranžoví jako pomeranč a přepásaní třemi bílými stuhami s černým lemem – zvláštní móda. Osamoceně, jako motýli se vznášejí nad korálovými porosty černožluté klipky (Chaetodon melannotus) a bičonoši zobanovití (Zanclus cornutus) s našpulenými tlamičkami. Ťukají do korálového talíře a pinsetami svých čelistí vytahují polypy z jejich komůrek. Pak mi kolem prstů pravé ruky proplula malá puntíkatá krabička, téměř jsem se jí dotkl. Byl to havýš (Ostracion solorensis), hranatá rybka s širokým čelem a plochým hřbetem, přes kterou jako by někdo přehodil puntíčkovaný ubrus. Když se přede mnou objevila dvoubarevná rybka Pseudochromis paccagnellae, věděl jsem, že na její vybarvení nikdy nezapomenu. Jako by velký přírodní tvůrce vzal její žluté tělíčko za ocásek a dopůl těla ji ještě smočil ve fialové barvě. Těsně nad širokým miskovitým korálem, kde jsem pozoroval vzájemné soupeření pomců císařských (Pomacanthus imperator) elegantně proplul rejnok trnucha modroskvrnná (Taeniura lymna) a tiše zmizel v tmavé průrvě. Při pronásledování rejnokem vyplašené klipky s černým falešným okem (Ch. plebeius) jsem se poněkud vzdálil od korálového útesu. A pak jsem ho uviděl. Bíle značkovaný žralok (Triaenodom obesus) důstojně plul směrem ke mně. Ještě jednou jsem si ověřil jeho bílé signály na špičkách hřbetní a ocasní ploutve. Chtěl jsem se ujistit, že je to skutečně ten druh, o kterém se v literatuře píše, že obvykle není útočný, a vydal jsem se mu vstříc. Míjeli jsme se v těsné blízkosti. Odhadoval jsem, že oba máme kolem 190 cm včetně ploutví. Bleskl mi hlavou nápad. Otočil jsem se a zachytil se unikajícího žraločího ocasu. Pár vteřin jsem napětím ani nedýchal, a když se nic nedělo, nechal jsem se vozit na ocase. Vznášeli jsme se nad korálovými zahradami, mezi hejny rybek a dole u dna jsem zahlédl i velkého kanice s výhružně předsunutou spodní čelistí, kolem které čiperně rejdila ryba čistič (Labroides dimidiatus). A pak jsme propluli kolem táty, který na mě hrozil zaťatou pěstí. Nakonec jsem zase musel na hladinu a než jsem se nadechl a vrátil dolů, můj dopravní prostředek už byl pryč.
Velký korálový útes
Tenhle div světa překonává všechna očekávání. Je zcela jistě nejkrásnějším a nejpestřejším biotopem na naší planetě. A největší stavbou, jakou kdy živočichové na Zemi vytvořili. Je vidět dokonce i z Měsíce.
Great Barrier Reef, jak se nazývá anglicky, vyrostl na severovýchodním okraji australského kontinentálního šelfu – v podstatě je to okraj souše dočasně zaplavený mořem. Kolísající výška mořské hladiny, teplota vody a její průzračnost také určují, kde mohou a kde nemohou koráli růst. Současné útesy jsou na svou rozlohu poměrně mladé – podle odhadů asi dva miliony let, i když nejstarší zde objevené korálové stavby byly odhadnuty na čtyři miliony let.
Tento podivuhodný mořský svět se táhne podél severovýchodního pobřeží Austrálie v délce kolem 2000 km a tvoří nepravidelný pás široký 35 až 350 km. Zaujímá plochu přes 200 tisíc km2, tedy území blížící se rozloze Velké Británie.
Koráli místy dorůstají těsně k hladině, kde se udržují pod přílivovou zónou, protože vlnobití jejich křehké stavby devastuje. Z korálové drti, písku a organických zbytků se místy vytvářejí malé ploché ostrůvky, atoly. Časem se na nich uchytí mořské křoviny – mangrovy a pár palem a už je tu nový záchytný bod pro ptáky, kraby a želvy. Jiné ostrovy jsou nápadně rozlehlé a vysoké – ale ty nejsou dílem korálů. Jsou to vrcholky kopců, které se zvedají ze dna zaplaveného kontinentálního okraje. Uvádí se, že v korálovém riftu leží kolem 3000 nejrůznějších ostrovů, kde žije asi pět milionů ptáků, z nichž nejpočetnější jsou nody obecní a rybáci chocholatí, a jedna ze tří největších populací želv, karety obecné a karety obrovské.
Bariérový útes je tisíciletým dílem drobných polypů, kteří si staví své kolektivní domy s komůrkami a okénky. Každý druh preferuje jiný tvar a těch druhů je asi 350. Ty nejhojnější druhy rodu Acropora tvoří pevné keřovité a deskovité stavby, které jako jedny z mála prorůstají až do příbojové zóny.
I když jsou koráli v tropických mořích poměrně hojní, jejich život je přísně limitován. Především potřebují teplou vodu, nejlépe kolem 20 až 25 °C a hodně slunce. Proto mohou růst jen v takových hloubkách, kam ještě sluneční paprsky proniknou, maximálně do 40 metrů pod hladinou. A potřebují i stálé mořské proudění, které jim zabezpečí dost potravy v podobě drobného planktonu.
Kromě člověka je největším nepřítelem korálů sladká nebo jen slabě slaná (brakická) voda při pobřeží a silné vlnobití. A ovšem i živočichové, kteří se jimi živí. Z 870 druhů ryb, které byly v bariérové oblasti zjištěny, je řada potravně specializována právě na korály. Jejich reprezentanty jsou různé druhy klipek (Chaetodontidae), které polypy vykusují a ploutvozobců (Scaridae), kteří vápnité korálové stavby drtí silnými čelistmi připomínajícími krátký ptačí zobák, a proto se také označují jako papouščí ryby. Největší nebezpečí však v poslední době představuje přemnožená hvězdice „trnová koruna“, která na mnoha místech korály zcela zpustošila a zanechala za sebou podmořskou poušť.
Z paluby lodi je dobře vidět, že základní úroveň rifu tvoří jakési „dláždění“. Z hlavní korálové hmoty, která leží mělce pod hladinou, se pak nad základní úroveň zvedají ostrůvky a jinde jsou naopak poměrně hluboké průlivy, laguny a dokonce mořské „tůňky“ s průměrem až několik desítek metrů. Jiné jsou velké jen jako pokoj.
Loď s náhodně sešlou potápěčskou partou se vrací k pobřeží až při západu slunce. Skoro všichni polehávají na palubě, znavení a promočení snad až ke kostem. Cítím, že jsem na rukách spálený tak, že už teď je mi jasné, že zítřek nebude moc radostný. Kromě toho mám na bocích krvavé škrábance od ostrých korálů. Ale přes tyhle drobné nepříjemnosti to byl nejfantastičtější den z mnoha krásných dnů v Austrálii. Ještě teď mi zatrne při pomyšlení, jak jsme tenkrát ráno zaspali, kilometr sprintovali do přístavu a naskakovali na palubu lodi, která na nás asi 20 minut čekala a už zvedala kotvu. Jen co jsme propluli nebezpečnými pobřežními útesy, vyhodila posádka lodi vlečnou síť. Nahrnuli jsme se k zábradlí a dohadovali se, co do ní chtějí asi chytit. – Jestli chcete, skočte si do ní. Bylo to originální. Viseli jsme v okách sítě, drželi se jejich lan a loď nás za sebou vlekla. Byli jsme tam naskládaní vedle sebe Švédové, Američani, Francouzi, Češi, Japonci – pěkně tučný úlovek…