Jeruzalémské hradby a brány - Damašská brána

Hradby a osm bran Svatého města

Jedné noci roku 943 hidžry, tedy našeho léta Páně 1537, měl sultán Süleymân I. ošklivý sen: octl se sám a bezbranný tváří tvář čtveřici rozzuřených lvů. Hned nazítří dal poslat pro své mudrce, kteří vystrašenému vladaři vysvětlili, že to se jistě sám Bůh zlobí, že Jeruzalém, svaté město islámu, nemá pořádné hradby…  

A tak je sultán neprodleně nechal postavit a jednu z bran na památku ozdobit reliéfy oněch čtyř lvů, kteří jí dali jméno: Lví brána (známá je ale také jako Štěpánská či Mariina). „Strašní lvi“ v dojemně primitivním podání neznámého kameníka se spíše usmívají, než že by výhružně cenili tesáky, ale v kontextu islámského umění, ostražitého vůči zobrazování živých bytostí, představují jednu z mála výjimek.

Historicky korektní škarohlíd by možná namítl, že ve skutečnosti byla brána postavena a ozdobena lvy na počest vítězství Süleymâna I. nad mamlúky v roce 1517, ale na její kráse to nic nemění. Zajímavá je i sama její architektura, svědčící o poučení západoevropskou gotickou architekturou včetně cimbuří a předsunutého podsebití na krakorcích. V 16. stol., po staletích křižácké přítomnosti ve Svaté zemi, nás to nesmí překvapovat.

Historická skutečnost je taková, že za Süleymânovy vlády byl Jeruzalém skutečně opatřen podstatnou částí opevnění, které se zachovalo až do dneška a jasně vymezuje území Starého města. Nebylo to však opevnění první. Archeologické vykopávky dokazují, že opevněno bylo už město Jebús, nacházející se v době bronzové na malém pahorku jižně od Chrámové hory. Právě ono bylo sídelním městem krále Davida, po němž nese jméno i dnešní čtvrť, a byl to též David, kdo rozšířil jeho hradby, jejichž zbytky se dochovaly dodnes a do jejichž obvodu pak jeho syn Šalamoun poprvé zahrnul i Chrámovou horu s památným Prvním chrámem.

Město se postupně rozšiřovalo k severozápadu, takže když po návratu Židů z babylonského zajetí došlo k osidlování dalšího území, bylo to už převážně na území dnešního Starého města. A tomu odpovídal i průběh hradeb z 5. stol. př. n. l., spojovaných s osobou proroka Nehemjáše. Jejich rozsah zohledňoval novou situaci a celá jedna kapitola starozákonní knihy Nehemjáš naznačuje, o jak důležitou bezpečnostní i prestižní záležitost šlo – dokonce s výčtem provedených prací i zúčastněných řemeslníků (Neh 3). Tyto „první hradby“ samozřejmě procházely během staletí neustálými úpravami. Do jejich podoby zasáhl také Herodes Veliký v 1. stol. př. n. l., jehož „druhé hradby“ zahrnuly do obvodu Jeruzaléma severovýchodní cíp města, a po něm ještě i jeho vnuk Agrippa I. Jeho „třetí hradby“, sotva dokončené, se však staly obětí římských sankcí po dobytí vzbouřeného Jeruzaléma Titem v roce 70 a byly spolu s městem nemilosrdně zbořeny.

Paradoxně však sami Římané už po šedesáti letech pocítili jejich absenci, když císař Hadrián, sám nadšený architekt a velkorysý urbanista, dal v roce 131 na troskách židovského města budovat město Aelia Capitolina. Jeho obrana se opírala jen o pevnůstku s římskou posádkou a trvalo celá staletí, než arabští dobyvatelé po roce 638 znovu obehnali hradbami celý Jeruzalém. Ale i toto opevnění za střídající se arabské, křižácké a turecké vlády procházelo obdobími ničení a obnov (včetně obnovy po zemětřesení roku 1033), než sultán Süleymân konečně nechal postavit mohutné hradby, jež se bez větších změn zachovaly až dodnes.

Jeruzalém - Zlatá brána, kterou má podle tradice vstoupit Mesiáš
Dvojitá Zlatá brána byla muslimský vládci města opakovaně zazděna, aby se předešlo naplnění proroctví, že tudy vstoupí do města Mesiáš.

Jeho dílo z let 1537–1541 tvoří mohutné zdi z vápencových kvádrů využívající výhod skalnatého terénu a ve víceméně pravidelných rozestupech opatřené mírně vystupujícími věžicemi pravoúhlého půdorysu. Na pohled nejsou moc půvabné, ale o to působivější jsou ve své strohosti. Jediným oživením je cimbuří na jejich vrcholu, ovšem i to v duchu obranné strategie, a pak, tu a tam, drobné architektonické detaily připomínající starou tradici křižácké pevnostní architektury ve tvaru oken či portálů, nehledě na různé „nadnárodní“ prvky obranné architektury obecně.

V hradbách je sedm stále používaných bran a jedna zazděná. Pokud bychom si za výchozí bod našeho popisu chtěli zvolit tu nejfrekventovanější (a patrně nejznámější), pak by to byla Jaffská brána na západní straně města. Brána postavená v letech 1530–1540 je velmi významná pro spojení historického Jeruzaléma s jeho západními moderními předměstími a hojně využívaná rovněž turisty, kteří odtud procházejí po Davidově ulici přímo do centra Starého města. Její vzhled je prostý – blok pevných zdí, do něhož se nevstupuje z přímého směru, ale ze strany, podél hradby (kdysi pod dohledem stráží na jejím vrcholu), a teprve uvnitř se cesta pravoúhle zalamuje přímo do města. To byla jedna za zásad pozdně středověké a renesanční architektury: neumožnit nepřátelskému dělostřelectvu střelbu přímo proti vratům brány a proti obráncům za nimi. Ani stavební detaily brány nijak nevybočují z dobových zvyklostí: cimbuří i malý arkýř na krakorcích nad vchodem (spíše dekorativní než skutečně obranný) jako by vystoupily z učebnice o francouzské gotické architektuře, gotický lomený oblouk se v Orientu používal odjakživa… a snad jen drobné kamenické detaily jako provazec lemující oblouk a drobné medailonky s typicky „nekonečnými“ pletenci rostlinných lodyh jsou čistě islámské. Samozřejmě na rozdíl od fragmentu antické sloupové hlavice, zazděného do zdi vlevo od brány, který sem zřejmě „zabloudil“ z rozvalin římských staveb…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 2/2022

Jeruzalémské hradby a brány