Za svůj vznik může Londýn poděkovat Temži a Římanům. Ti na severním břehu řeky, tehdy zvané Tamese, v místě, kde se dala poprvé od svého ústí bezpečně přebrodit, vybudovali již v roce 43, za panování císaře Claudia, město, či spíše osadu Londinium. Stála přibližně tam, kde se dnes nachází finanční centrum City. Název však pochází od starých Keltů, podle nichž to bylo území, které patřilo muži jménem Londinos.
Necelých dvacet let po svém založení však bylo Londinium zpustošeno vojsky královny keltských Icenů, Boudiccy. Dochované římské památky proto pocházejí až z doby po roce 61, kdy Boudiccino povstání bylo potlačeno a město znovu vybudováno a rozšířeno. Někdy kolem roku 117 římský historik Tacitus ve svých Letopisech o Londýnu napsal, že byl proslulý množstvím kupců a obchodem
„Římu vděčíme za Londýn. Život v něm oživili Claudiovi vojenští odborníci, úředníci zabezpečující armádní dodávky a kupci přicházející v jejich stopách. Rozvoj silničního systému s sebou přinesl rozkvět obchodu. V roce 61 n. l. nahradilo původní dřevěnou obchodní osadu rozsáhlé a dobře navržené město se silným opevněním, které brzy dosáhlo vůdčího postavení v životě římské provincie Britania. Jako obchodní centrum předčilo i hlavní město Belgů, Colchester. Na konci 3. století se v londýnské mincovně razily mince a město se stalo sídlem finanční správy. „Třebaže nikdy nedosáhlo statutu municipia, sídlila zde zřejmě civilní správa, zatímco v Yorku bylo velitelství správy vojenské,“ popsal antický Londýn, páté největší město v říši západořímské, Winston Churchill ve svých Dějinách anglosaských národů.
V římských dobách si žili zámožní občané stejně dobře nebo možná lépe než někteří lidé o patnáct století později, na sklonku vlády královny Viktorie. Systém podpodlažního vytápění či koupelny patřily tehdy k běžnému vybavení. Tento luxus byl po pádu římské říše na dlouhá staletí zapomenut. První koupelny se v Londýne opět začaly objevovat až v polovině 19. století a ústřední topení až kolem roku 1900.
Římské panství v Británii a tedy i nad Londýnem ukončily počátkem 5. století nájezdy Piktů, Skotů a Sasů. Roku 407 opouštějí římské legie Londýn a císař Honorius občanům Británie v dopise na rozloučenou doporučil, aby se o svou obranu postarali sami.
Londýn poté upadal, ale již roku 604 tu bylo založeno biskupství a svatý Ethelbert, král z Kentu a první křesťanský panovník v Anglii, položil základy první katedrály svatého Pavla. V těch dobách byl Londýn znám jako Lundenwic. Svou novou slávu však získal až za vlády anglosaského krále Alfréda Velikého, který jej dobyl a roku 886 obnovil. V dalších necelých dvou stech letech se Londýn stal centrem rostoucí říše. V polovině 11. století přenesl Eduard Vyznavač sídlo králů do nového paláce ve Westminsteru, kde se právě přestavovalo tamní opatství. V něm se roku 1066 nechal korunovat normanďan Vilém Dobyvatel poté, co v bitvě u Hastings porazil anglosaského krále Harolda. Od té doby až do dnešních dnů je Westminsterské opatství nerozlučně spjato s korunovacemi anglických a později britských panovníků, a také s jejich pohřby. Dvanáct let po své korunovaci si nechal tento první normanský vládce vybudovat Bílý Tower, nejstarší část londýnského hradu, který je dnes nejen turistickou atrakcí, ale jsou v něm také uloženy korunovační klenoty.
Kolem roku 1550 měl Londýn asi 75 tisíc obyvatel, na konci 16. století již 200 tisíc. Roku 1650 v něm žilo na 400 tisíc obyvatel a soutěžil s Paříží a Neapolí o titul největšího evropského města.
Hodinu po půlnoci, v neděli 2. září 1666 vypukl v pekařství v Pudding Lane, nedaleko London Bridge nenápadný požár. Za pár hodin však už zachvátil okolní domy a postupně se rozrostl do dalších částí města. Během následujících čtyř dnů a nocí, než byl konečně požár uhašen, shořely katedrála sv. Pavla, 87 farních kostelů, radnice, Královská burza, 44 sídel městských cechů a přes 13 tisíc domů. Trosky po Velkém požáru doutnaly v City ještě v březnu následujícího roku. Tato zkáza ale umožnila vystavět nový, moderní střed Londýna. Jeho znovuvybudování je neodmyslitelně spjato s jménem Christophera Wrena, autora návrhu katedrály svatého Pavla, jak ji známe i dnes, a řady dalších kostelů. Roku 1733 byla zakryta říčka Fleet, na jejíž smrdutost si obyvatelé stěžovali již od středověku. (Tato říčka také dala jméno ulici proslulé jako sídlo redakcí většiny britských deníků i agentury Reuters. Dnes však Fleet Street skoro všechny redakce opustily a našly si nová sídla mimo centrum.)
Mnoho Londýňanů se však po Velkém požáru nechtělo do metropole vracet. Našli si příjemnější bydlení například v přilehlých vesničkách Stoke Newington či Islington, které jsou již součástí Londýna a mají dnes blíže k centru než k jeho předměstím. I přes nechuť lidí k návratu do Londýna, mělo město na konci 18. století jeden milion obyvatel.
První plynové lampy pouličního osvětlení se objevily v roce 1809 na třídě Pall Mall a za necelých sedmdesát let je vystřídalo elektrické osvětlení. V roce 1851, kdy se v Hyde Parku konala velmi úspěšná Velká výstava s proslulým Křišťálovým palácem, překročila londýnská populace hranici 2,5 milionu. Na počátku 20. století, kdy byl Londýn centrem Britského impéria ‘nad kterým slunce nezapadalo’, v něm bydlelo 6,5 milionu lidí. Nejvyššího počtu – více než osm milionů obyvatel – pak dosáhl počet v roce 1951. V tomto roce, u příležitosti stého výročí Velké výstavy, se konala výstava nazvaná Festival of Britain. Měla být vzpruhou po nelehkých válečných a poválečných letech. Přes počáteční kritiku a nedůvěru tisku, se výstava, pro kterou byl vyhrazen vybombardovaný prostor na jižním nábřeží Temže, poblíž nádraží Waterloo, těšila obrovskému zájmu návštěvníků. „Je otázka, zda by se nějaká jiná země na světě v tak neveselé době dokázala tak skvěle rozšoupnout jako opatrní Britové,“ napsal pyšně tehdy lokální list The Burlington Magazine. Od poloviny minulého století počet obyvatel Londýna postupně klesá. Podle posledních dostupných údajů z poloviny roku 2000 až na 7 375 000.
Vraťme se ale ještě do doby druhé světové války, kdy Londýn utrpěl ze všech britských měst největší škody. Zažil 101 denních a 253 nočních náletů nacistické Luftwaffe. Osmdesát tisíc domů bylo zcela zničeno, sedm set tisíc utrpělo vážná poškození. Jedním ze symbolů Londýna vzdorujícího barbarskému bombardování se stala katedrála svatého Pavla. Ulice kolem ní byly sice zpustošeny, ale samotný chrám zůstal téměř neporušen, i když jej 12. září 1940 zasáhla osmisetliberní puma. Jako zázrakem nevybuchla. Koncem roku 1940, kdy nálety byly nejintenzivnější, psaly britské deníky o druhém Velkém požáru Londýna.
Rozbombardované čtvrti však po válce opět umožnily výstavbu nových moderních budov. Většinou ale s menším úspěchem než za dob sira Wrena. Jedinečná možnost zůstala nevyužita. Mezi ty méně úspěšné pokusy se řadí i fádní výšková budova Centre Point na konci obchodní tepny Oxford Street. Stojí v samém geografickém středu Londýna a odtud také pochází její název. Rovněž kontroverzní kulturní středisko Barbican nebudí žádné nadšení, stejně jako obdobná kulturní instituce South Bank. V podobném duchu „brutální“ betonové architektury byl také koncem šedesátých let na vybombardovaném pozemku na rohu ulic Kensington Palace Gardens a Notting Hill Gate postaven komplex československého velvyslanectví.
Londýn nikdy neměl žádného Georgese Hausmanna, který v polovině 19. století narýsoval plán Paříže s jejími širokými bulváry. Přes některé pokusy, mezi něž patří právě Wrenovy projekty, vyrůstala metropole nad Temží vždy spíše živelně. To však možná dává Londýnu jeho šarm, a proto i dnes se můžeme v jeho centru procházet uzounkými, křivolakými uličkami.
Návštěvníky, kteří se ocitnou mimo centrum, často překvapí téměř venkovský charakter většiny čtvrtí. Jejich dojem není daleko od skutečnosti, protože Londýn se postupně rozrůstal přirozenou cestou pohlcování okolních vísek. Tímto způsobem se v 19. století, v době největšího rozmachu Londýna, připojily k metropoli například vesničky Chelsea a Hampstead, dnes velmi bohaté čtvrti, které již zdaleka nejsou na okraji města. Původní vesnice si však i po začlenění k městu do značné míry uchovaly svůj osobitý ráz. Proto má téměř každá londýnská čtvrť svoji „náves“, minicentrum s náměstíčkem, s obchody, poštou, radnicí a kostelem. A také samozřejmě svůj vlastní park.
Od Livingstona k Livingstonovi
Přestože londýnská City měla svého voleného starostu již od raného středověku, samotný Londýn, a zejména Velký Londýn, se v minulosti musel často obejít bez vlastní ústřední vlády. Připomeňme, že termín Velký Londýn (Greater London) se poprvé objevil roku 1882 jako označení oblasti, kterou kontrolovala Metropolitní policie. Jako politicko-správní označení se začal používat v roce 1889, tehdy ale nezahrnoval City, střed a nejstarší část metropole, pověstnou čtvereční míli, kde dnes trvale bydlí jen několik tisíc obyvatel, zato však přes den v ní pracuje na tři sta tisíc lidí. Dnešní Velký Londýn tvoří City of London a dalších 32 městských částí, z nichž každá má svoji radnici. Městské části jsou velmi odlišné a různorodé, od předměstského a zelení oplývajícího Richmondu upon Thames až třeba po hustě zastavěný Tower Hamlets.
Teprve v roce 1889 se metropole dočkala i svého voleného orgánu – Londýnské oblastní rady (London County Council), kterou v roce 1965 nahradila Rada Velkého Londýna (Greater London Council). Historie této rady se uzavřela roku 1986, kdy ji zrušila konzervativní vláda Margarety Thatcherové. Předsedou Rady Velkého Londýna byl totiž v jejích posledních letech Ken Livingston, představitel levého křídla labouristické strany, známý též pod přezdívkou ‘Rudý Ken’, který s premiérkou vedl křížovou válku. Sídlem rady byla budova, ve které nyní najdeme hotel Marriot a mořské akvárium. Leží téměř naproti Parlamentu, na protilehlém břehu řeky Temže, a zlí jazykové tenkrát tvrdily, že Thatcherová se již nevydržela na tuto baštu levičáctví dívat.
Teprve po drtivém volebním vítězství labouristů v roce 1997 se vláda na základě výsledků referenda rozhodla samosprávu Londýna obnovit. Roku 2000 se proto konaly volby nejen pětadvaceti členů nové samosprávy, ale také poprvé v historii britské metropole se přímo volil její starosta. Ve volbách přesvědčivě zvítězil charismatický Ken Livingstone, který ale již byl v té době z labouristické strany vyloučen a o přízeň Londýňanů se ucházel jako nezávislý kandidát.
Podle zákona je však pravomoc londýnského starosty velmi omezená. Jeho funkce je do jisté míry reprezentativní, i když jeho čtyřletý mandát je podpořen daleko větším počtem hlasů, než má kterýkoli poslanec britského Parlamentu. Rada je zodpovědna za strategické plánování, prosazování a propagování ekonomického rozvoje, za životní prostředí, propagaci kultury a částečně také za dopravu. Vláda však má podle litery zákona možnost zasahovat do rozhodování londýnského zastupitelstva. Tyto zásahy sice nejsou příliš pravděpodobné, ale na druhé straně nelze předpokládat, že by se jakákoli britská vláda vzdala kontroly nad tak velkým a ekonomicky důležitým celkem, jakým je Velký Londýn. Premiér Tony Blair se proto může dříve či později ocitnout vůči „Rudému Kenovi“ ve stejné pozici jako kdysi Margaret Thatcherová. Livingstone již ostře vystoupil například proti vládnímu návrhu na privatizaci londýnského metra v podobě jakéhosi podivného hybridu soukromo-veřejné společnosti.
V roce 2002 bylo pro londýnské zastupitele dostavěno nové sídlo na jižním břehu Temže, přímo oproti Toweru. Londýňané přezvali svoji radnici podle použitého materiálu na ‘skleník’.