Do nejzápadnějšího a největšího z nich, zvaného Silsersee, ústí hned několik potoků, a ten nejzápadnější, místně nazývaný Wiesenbach, je považován za symbolický pramen Innu. Ve skutečnosti tu jsou všechny potoky jeho zdrojnicemi, protože naplňují vzájemně propojená jezera. Jméno Inn, nebo rétorománsky En, však dostává až jejich společná odtoková říčka, když se spojí s vodnatým Flatzem. Ten přináší Innu tavnou vodu z nejvyšší horské skupiny této oblasti – Berniny. Po jejich soutoku u vesnice Celerina se pak spojenými silami pohodlně a zvolna valí zaštěrkovaným, širokým korytem. Teče pod úpravnými vesnicemi i mezi alpskými loukami a také podél železniční trati s odvážnými viadukty. Nad Zernezem však nastává změna. Údolí Horního Engadinu se náhle zúží a uzavře příčným horským hřbetem. Inn je nemilosrdně vržen na sever, kde mu nová krajina podráží nohy. Padá prudce ze svahu a mění se v dravou řeku, která mizí ve stržích a soutěskách. Silnice, vesnice ani alpské louky Dolního Engadinu už Inn nedoprovázejí. Zůstávají nahoře, na jeho stupňovitých terasách.
4000 let osídlení Horního Engadinu
Třebaže do tohoto alpského ráje, vyzdviženého do výšky kolem 1800 metrů, vedou jen cesty přes průsmyky, objevili jej už prehistoričtí obyvatelé Alp. Asi 1500 let př. n. l. pobývali v údolí Keltové a zanechali po sobě řadu druidských kamenů směřujících na Tschavartschas, což je dnešní Kulmpark ve Svatém Mořici. Z doby bronzové se našly u minerálních pramenů poztrácené bronzové spony a úlomky keramiky. A ten poslední z místních starobylých národů, Rétové (Raetové), zanechal po sobě i jméno, které se přeneslo na okolní hory – Raetské Alpy (Rätische Alpen). Rétové také poznali léčivé účinky minerálních pramenů, vyvěrajících hned na několika místech v údolí. Když na přelomu našeho letopočtu, za vlády císaře Augusta, podlehl tento horský národ římským legiím, zdejší obyvatelé v nově vzniklé provincii Raetia zůstali. Částečně přejali vulgární latinu římských legionářů a ti od nich zase přejali zkušenosti s místními léčivými prameny. Římané vybudovali kromě lázní také silnice přes průsmyky, které se využívají dodnes. Například Julierpass, se zbytky několika posledních římských sloupů, si své jméno ponechává už dvě tisíciletí. Potomci romanizovaných Rétů, dnes Rétorománi, si svůj jazyk uchovávají stejně dlouho. V minulém století byla rétorománština dokonce uznána za čtvrtý úřední jazyk Švýcarska. V současné době jí však hovoří jen asi 0,6 % Švýcarů, a to právě tady, v Engadinu a přilehlých údolích. Ovšem – co údolí, to jiné nářečí. Rétorománi však mluví i německy a někteří také italsky.
Po připojení celé této oblasti k franské říši začalo i sem pronikat nové náboženství. V jednom z bočních údolí Engadinu, ve Val Müstair, nechal Karel Veliký postavit už roku 780 klášter s kostelem sv. Jana Křtitele. Jeho tři mohutné apsidy, zdobené nástěnnými malbami, jsou nejstarší památkou karolinského umění na území Švýcarska. Zajímavou epizodou v dějinách Horního Engadinu je rok 1367, kdy zde vzniklo samostatné území Alpisch Raetia, sahající od Svatého Mořice až po průsmyky Maloja, Bernina a Julier…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 6/2003
Další informace o Švýcarsku naleznet zde: http://www.sopka.cz