V odlehlém a nehostinném západním Tibetu se nad ostatními vrcholy transhimálajského hřebene vypíná zářivě bílá špička Kailásu, nejposvátnější hory Asie. Díky legendám a dávným příběhům, které jsou s ní spojeny, je předmětem zbožné úcty milionů věřících hned několika náboženství. Její jedinečná krása a téměř magická přitažlivost jejího genia loci k sobě nicméně lákají i laické návštěvníky ze Západu, kteří se často již při prvním pohledu na horu přesvědčí, že výjimečnost Kailásu nespočívá pouze v mýtech a náboženských představách.
Jméno Kailás získala hora možná pro oslnivě bílou barvu své ledovcové čepice, která v jinak poměrně vyprahlé okolní krajině nepřehlédnutelně září do dáli. Původní sanskrtský výraz, od kterého bylo jméno Kailás pravděpodobně odvozeno, totiž znamená „křišťál“. Podle prastarých hinduistických legend je křišťál také jednou ze složek, z nichž byl Kailás stvořen. Tibeťané nazývají Kailás uctivě Gang Rinpočhe, „Drahocenný sněžný vrchol“, nebo prostě Gang Tise, podle stejnojmenné části Transhimálaje, jehož je Kailás se 6714 m nejvyšším vrcholem. V jazyce dávné bönistické říše Žangžung, která se v západním Tibetu rozkládala, odkazuje výraz tise k čtyřem asijským veletokům, jež pramení v oblasti Kailásu a roztékají se do čtyř světových stran. Na východ od Kailásu je to Brahmaputra, na západ Satladž, na sever Indus a na jih přítok Gangy, řeka Karnali. Ve směru světových stran jsou orientovány i stěny samotné hory, které tvoří téměř pravidelný čtyřboký jehlan, korunovaný věčným ledem a sněhem ostře kontrastujícím se sytě modrou tibetskou oblohou.
Pro svůj výrazný tvar je Kailás chápán mj. i jako symbol falu, mužského prvku. Ke geomantické jedinečnosti jeho okolí přispívají dvě posvátná jezera, ležící vedle sebe přímo na jih od Kailásu. Ta dohromady představují jeho ženský protiklad. Větší, východní jezero se nejčastěji nazývá původně sanskrtským jménem Manasarovar, „Jezero mysli“, neboť ho podle legendy stvořil bůh Brahma nejprve ve své mysli a až poté ho přenesl na zem. Svým oválným tvarem připomíná sluneční disk, symbolizuje proto síly světla, mužský prvek, pozitivní jangovou energii, materiální formu a ovládané vědomí. Jeho sladká voda má mít léčivé účinky a koupel v jezeře přináší očištění od hříchů. Protipólem Manasarovaru je pak západně položené, nepravidelně tvarované „Jezero démonů“, Rakšas Tal, symbolizující srpek měsíce, ženský prvek, síly temnoty, prázdnotu a negativní jinovou energii. Tibeťané věří, že jeho mírně slaná voda je jedovatá. V jezeře skutečně nežijí žádní živočichové a nerostou v něm ani rostliny. Obě jezera, dohromady tvořící dokonalou jednotu a harmonii, jsou spojena mělkým kanálem, podle jehož stavu Tibeťané předpovídají budoucnost své země. Proudí-li v něm voda z Manasarovaru do Rakšas Talu, je vše v pořádku. Je-li tomu naopak, znamená to, že temné síly získávají převahu a Tibet nečeká nic dobrého.
Kailás a jeho okolí uctívají stoupenci hinduismu, buddhismu, džinismu a bönismu. Podle prastarých sanskrtských legend, autoritativních pro první tři zmíněná náboženství, je Kailás horou Méru nebo Sumeru, středem světa či osou vesmíru. V představách hinduistů Kailás svým jedinečným tvarem představuje Šivův lingam, zároveň je i nebeským trůnem, kde Šiva přebývá se svou družkou Párvatí. Buddhisté chápou Kailás a jeho okolí jako jednu velkou dokonalou mandalu, v jejímž středu na vrcholku Kailásu přebývá Demčok, Buddha nejvyšší blaženosti. K jezeru Manasarovar byla podle legendy k očišťující koupeli božstvy přenesena Mája, matka historického Buddhy Šákjamuniho, aby zde smyla své hříchy před tím, než zázračným způsobem počne budoucího proroka. Okolí Kailásu je pro buddhisty významné i díky tantrickému mágovi Padmasambhavovi, který se v 8. stol. zasloužil o převahu buddhismu nad původním tibetským šamanistickým náboženstvím bön. Stopy po jeho působení v podobě meditačních jeskyní a otisků v kamenech jsou v okolí Kailásu dodnes předmětem velké úcty buddhistických poutníků. Patrně nejznámější jsou však v Tibetu ve spojení s Kailásem činy tibetského jogína a básníka Milarepy, který se na přelomu 11. a 12. stol. na úpatí Kailásu utkal s bönistickým knězem Naro Bönčhungem v souboji magických dovedností o vliv v oblasti. Milarepovu výhru dodnes připomíná dlouhá svislá rýha, kterou do jižní stěny Kailásu vyryl Naro Bönčhungův padající buben, stejně jako množství otisků Milarepových rukou, nohou a temene hlavy, hojně rozesetých v okolí hory. Pro džinisty a bönisty je Kailás spjatý se zakladateli jejich učení. Džinisté ho uctívají jako místo, kde dosáhl osvícení zakladatel jejich víry Adinátha, zatímco bönisté Kailásu vzdávají úctu, neboť na něj podle legend sestoupil z nebe zakladatel bönistického učení Tönpa Šenrab Miwo. Kailás se měl také nacházet v samotném srdci bönistické říše Žangžung.
Stejně jako okolo všech významných míst v Tibetu, k nimž Tibeťané chovají úctu, vede i okolo Kailásu poutní okruh, v tibetštině kora, jejž buddhisté a hinduisté obcházejí po směru hodinových ručiček, na rozdíl od bönistů a džinistů, kteří tak činí ve směru opačném. Buddhisté Kailás obcházejí údajně od 13. stol., kdy tuto tradici založil lama Göcchangpa z linie Kagjü, ke které patřil i Milarepa. Je nicméně velmi pravděpodobné, že tento zvyk je mnohem starší. Hluboká údolí kolem Kailásu umožňují Tibeťanům zvyklým na řídký vzduch ujít celý okruh dlouhý 52 km za jediný den, což je v labyrintu tibetských horských velikánů vzácné. Okruh kolem Everestu, pro srovnání, zabere zhruba tři týdny. Západní turisté, kteří musí ke Kailásu většinou ze Lhasy urazit bezmála 1000 km, a jsou proto dostatečně aklimatizováni, zvládají okruh po svých za tři dny. Indičtí poutníci přijíždějí vykonat svou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína