Když byl Adam vyhnán z ráje a bloudil světem, dostal se prý na ostrov Serendib, starými Řeky zvaný Taprobane a přezdívaný Královna ostrovů nebo Zahrada Indie. Domorodci byl nazývaný Singhala, kolonizátory Cejlon a novodobě se mu říká Srí Lanka. Zkrátka, když prý Adam přešel z jihovýchodního pobřeží Indie na Lví ostrov, který má podobu fíku, měl náhle dojem že se dostal opět do ráje, tak krásná a utěšená byla okolní příroda – plná bujných rostlin, květů, plodů a zvířat. I uvěřil, že mu Hospodin odpustil a vrátil jej do ráje. Z vděčnosti a v pokání pak stál tisíc let na jedné noze a na jedné z nejvyšších hor ostrova, až vystál ve skále svou stopu. Pole jiné verze tam stál proto, že z vrcholu hory, která dostala jeho jméno, mohl dohlédnout až do sedmého muslimského nebe.
Tak tuhle nebiblickou legendu nepřinesli do Evropy a přední Asie křesťané, ale Arabové, a to někdy kolem pátého století. A od té doby se v povědomí tehdejšího západního světa usídlila představa o jakýchsi rajských zahradách kdesi daleko na východě, na ostrově v Indickém oceánu.
Hora, na které Adam údajně stál, je ve své osamocené vznešenosti nápadná skalnatým vrcholem v podobě pravidelného komolého jehlanu, který se zvedá vysoko nad okolní horské hřbety. Tak mimořádný horský vrchol prostě musel upoutávat pozornost všech obyvatel ostrova i poutníků ze vzdálených zemí. Už dávno předtím, než na ostrov přišli Arabové, přisoudili domorodí hinduisté kamennou stopu bohu Šivovi a buddhisté ji zase připsali Buddhovi, který se tu prý naposledy opřel o skálu než vstoupil do nebe. A konečně když ostrov kolonizovali Evropané, i oni, ve snaze zviditelnit křesťanství, přiřkli kamennou stopu svatému Tomášovi, hlasateli křesťanství v Indii. Označení se sice neujalo, ale i křesťané považují tuto horu za svatou, stejně jako vyznavači všech místních náboženství. Hora má skutečně jakousi magickou moc, protože na jejím vrcholu dochází dennodenně k pozoruhodnému jevu – tam dole, na zemi, mezi sebou vyznavači různých náboženství bojují, nenávidí se, ba se i zabíjejí, ale tady na vrcholku hory, jaksi mezi nebem a zemí, když se vyčerpávající cestou vzhůru zbavili vší zloby – svorně uctívají, zdobí a hladí ďolík v kameni.
Adamova hora, (Samanella, 2243 m) se zvedá v jihozápadní části srílanckého centrálního pohoří, které zabírá celý jižní střed ostrovního „fíku“. Je to mohutný žulový masiv, viditelný už z pobřežních nížin, ba i z moře, a námořníkům po tisíciletí sloužil jako naváděcí maják.
Pozoruhodná a zajímavá je už cesta horskou krajinou, která se ve vzdálenosti asi 50 km od moře náhle zvedá průměrnými výškami kolem 1600 metrů (asi jako naše Sněžka). Nejvýše pak ční mohutná horská skupina s nejvyšším vrcholen Srí Lanky, Pedurutallugalle, 2536 m. Adamova hora však leží poněkud západněji. Když se z jejího vrcholu rozhlíželi Adam, bůh Šiva nebo Buddha, určitě viděli okolní svahy zcela zarostlé listnatým tropickým lesem, pod jehož korunami žili leopardi a sloni, ve větvích se pohupovali opice a pestrobarevní papouškové poletovali jako veliké květy ze stromu na strom. Takový zemský ráj tu byl ještě na přelomu 19. a 20. století. Alespoň tak jej líčí velký zeměpisec a cestovatel Josef Basl: „Vegetace je na Cejloně báječná. Jihozápadní část jeho zváti lze jedinou zahradou. Od nejnižších údolí až po vrchol hory Adamovy vše vyplněno jest bujným rostlinstvem. Hornaté nitro ostrovní jest pokryto lesy a velkolepé partie horské jsou vzácnou odměnou poutníkům. Daří se tu i rozmanitým rostlinám důležitým pro domácí potřebu i vývoz, jako kůře chinové, skořici, kávě a čaji. Škoda jen, že v posledním desetiletí kávovník zašel chorobou, již jmenují hemileia vastatrix, a že nahrazen musí být rostlinou jinou. Někde místo kávy začali pěstovat čaj, jemuž se velmi dobře daří.“ Basl však nebyl jen okouzleným poutníkem. I on už viděl nebezpečí, které před sto lety, kdy byl ostrov ještě pod britskou nadvládou, ohrožovalo cejlonskou přírodu a s jehož následky se v plné podobě setkává návštěvník současný: „Všude lze zříti stopy shonu po využitkování půdy: pralesy se kácejí a spalují, na místě nich zakládají se plantáže čajovníkové, třtinové, kakaové, hřebíčkové a pepřové – všude stejně unavující!“
Dnešní poutník se už neblíží k Adamově hoře lesem, ale prašnou a někde i asfaltovou horskou cestou mezi čajovníkovými plantážemi. Všechny pokusy obnovit kávovníkové plantáže totiž v minulosti ztroskotaly, a tak už Angličané zde zavedli pěstování čaje, který je dnes světově proslulý a bezesporu patří mezi nejkvalitnější.
Vesnička Dalhouse, v níž se poutníci shromažďují před obtížným horským výstupem, leží doslova uprostřed čajovníkových plantáží. A je tady živo jako o pouti.V jižních oblastech Srí Lanky skončilo období dešťů a nejméně tři měsíce, od března do června , kdy jsou tropické lijáky nepravděpodobné, sem budou přijíždět věřící buddhisté, hinduisti, muslimové i zvědaví západní turisté, muži i ženy, děti i starci, aby vykonali pouť na svatou horu. Davy lidí se sem sjíždějí po čtyřiadvacet hodin denně a obě cesty k vrcholu připomínají mravenčí autostrády, kde zástupy poutníků začnou houstnout kolem půlnoci. A to nejen proto, že denní žár tropického slunce činí cestu ještě obtížnější, ale i pro zázračný okamžik svítání, kdy poutníci spatří z vrcholu stínovou pyramidu Adamovy hory, kterou vycházející slunce obtiskne do údolních mlh a vyvolá zdání, jako by na západě stala ještě jedna Adamova hora.
Z vesnice Dalhouse to je na vrchol hory kolem čtyř kilometrů, převýšení přesahuje 800 metrů a bude nutno překonat více než 4000 schodů. Výstup trvá podle zdatnosti v průměru 2 – 5 hodin. Není to závod, protože cestou po úpatí hory se věřící ještě zastavují u různých oltářů a studánek, kde se modlí a obětují dary, nejčastěji květiny. Pak se teprve vydávají do strmého kopce.
Nestoupá se po schodech, ale po stupních – různě vysokých , různě širokých, střídaných šikmými plošinami někde jen z udupané hlíny, jinde z ošlapané skály s ostrými hrboly. Cesta je taková, jakou horský svah nabízí. Začátek poutě je plný radostného očekávání a odhodlání. Mladí si povídají, děti pobíhají kolem a zlobí – a několik zdatných příbuzných podpírá starou ženu v sárí tak vydatně, že ji skoro poponášejí. Podél cesty je řada občerstvovacích stánků, prodejem s obětinami i pouťovými tretkami a někde stojí před improvizovanými oltáříčky kněží, kteří svolávají věřící k modlitbám. Asi v polovině cesty, kde už pomalu přestává legrace a kde ti slabší pomalu začínají odpadávat, je dokonce hotel. Ovšem tento evropský termín se zde vztahuje k poněkud odlišnějšímu ubytovacímu zařízení: stranou od cesty, na menší skalní plošině, pod širým nebem, stojí z nehoblovaných prken stlučené palandy bez slamníků. Jen sem tam na nich leží pohozená deka a jinde z pelesti povlává v nočním vánku kus čehosi, co by se i dalo nazvat prostěradlem. Většina paland však zeje prázdnotu. Celá cesta vzhůru je osvětlená a – ozvučená. Zpěvané modlitby mnichů a duchovní hudba prý mají povzbudit ochabující síly poutníků. Nezvyklá, kvílivá melodie v nevyzpytatelné tónině a vtíravý křik zpěváků, který intenzitou překonavá i nejhlučnější evropské kapely, jsou tak iritující, že vás popohánějí do jednoho amplionu k druhému, k ostrůvkům relativního ticha mezi reproduktory, kde hluk není tak intenzivní. Čím výše, tím je cesta strmější a užší. V posledním úseku už jsou jen betonové schody, ale každý je jinak široký a vysoký, takže po nich nelze jít v žádném rytmu. Některé stupně jsou vysoké až ke kolenům a malé děti je zlézají jako hradní předprsně. Zástupy stoupajících a sestupujících poutníků se tu střetávají jako dva mocné protiproudy, které se na úzkém, strmém schodišti nemohou stěsnat. A navíc ti, co už dál nemohou, zhrouceně polehávají pod nezdolanou překážkou a podobně jako v silniční dopravní zácpě vyvolávají v zadních řadách kolaps. Noc se pomalu chýlí ke konci a v zástupu stoupajících, kteří nemohou postupovat dál, vzrůstá nervozita, že do svítání výstup nezvládnou. Stále více očí se starostlivě dívá na jasnící se oblohu, pod níž už bledne i elektrické osvětlení. Zhrouceného starce berou dva muži mezi sebe a vynášejí jej vzhůru. Dav se rozestupuje. Všem je jasné, že je to jediná možnost, jak uvolnit zablokovanou cestu. Poslední stovky metrů už člověk nevnímá ani tu kvílivou hudbu (byla tam vůbec?), děti nezlobí, skoro nikdo nemluví. Těsně pod vrcholem, když už je v dohledu plošina s temným obrysem buddhistického kláštera a osvětlený oltář zaplavený květinami, snad všichni poutníci, i ti zvědaví, nevěřící Evropané, nemohou nepocítit jak jsme si všichni podivuhodně blízcí společnou obětí namáhavého výstupu. Dav se rozptýlí, okouzlení z dobytého vrcholu rychle prchá a kdekdo hledá kousek volného místa, aby usedl a pohověl unaveným nohám. Ti, co tu nejsou poprvé, nebo byli jinými dobře informováni, vědí, co mají ještě před odpočinkem udělat – zazvonit na zvon navěšený na trámu při okraji skalní stěny. Informovaných je zřejmě většina, a tak zvon cinká a klinká a zní a zvoní a nebere to konce a bude to tak trvat asi celá tři měsíce, než přijdou deště – děsivá představa.
Svítá. Zmlkají poutníci i zvon. Slunce se zvedá s červánků a sotva si poprvé zlatými paprsky posvítí na Adamovu horu, na západě vyroste její stínová dvojnice. Zázrak přeludu sledují tisíce očí. Jak den dozrává, stín se krátí a rozšiřuje a za chvíli se pyramida rozplyne s ranní mlhou.
A kamenná stopa? Prodrat se k ní davem věřících je nesrovnatelně těžší než zdolat tuto horu. V době, kdy tu byl Basl, tedy na přelomu 19. a 20. století „ se nad balvanem asi tři metry vysokým, na němž stopa je otištěna, zvedal malý chrámek, řetězem ke skále přikovaný. Vedle balvanu stála poustevna budhistického kněze a oltář pro dary poutníkův.“ Tak to byly idylické doby. Dnes tam stojí chrám dost velký a před ním se tísní tisíce lidí. Zdá se, že dostat se dovnitř je zhola nemožné, natož pak vystoupit na třímetrový balvan. A přece to mnozí dokážou. Víra, že položením daru, modlitbou a dotekem svaté stopy bude vyplněna naléhavá prosba o zdraví dítěte, život manžela, nebo že bůh požehná jejich konání, dává věřícím neobyčejnou sílu, vytrvalost a odhodlání. Člověk, který je vyzbrojen pouze skeptickou představou, že na tom květinami ověnčeném balvanu uvidí jen obyčejnou skalní mísu, se dokáže protlačit, probojovat a protrpět zmítajícím se davem jen s krajním sebezapřením. Kamenná prohlubeň se opravdu trochu podobá otisku bosého lidského chodidla. Je asi 160 centimetrů dlouhá a kolem 60 centimetrů široká. Ať už ji tady zanechal první člověk nebo bůh, musel to být rozhodně obr. Ale přece jen ji nejspíš způsobilo pomalé zvětrávání a eroze na exponovaném vrcholu skalního bloku. Ostatně podobné „stopy“ jsou i na mnoha žulových bochnících Českomoravské vrchoviny, ale u nás jim říkáme kamenné mísy. Tímto konstatováním ale nemá být nikterak snížen symbolický význam stopy na Adamově hoře. Už proto ne, že se k ní po staletí upíná tolik lidské fantazie a naděje.