V nevelké osadě u města Ratnapura, na úpatí nejvyšších srílanckých hor, jsme se zastavili hlavně proto, že jsme chtěli následující noc vystoupit na nedalekou poutní Adamovu horu. Večeřeli jsme v místní restauraci, kde se rýže vyjídá z talířů pěti prsty a kde si místní stolovníci s čistotou kolen sebe příliš starostí nedělají. Mezi stoly se však pohybovala nádherná Sinhálka a na krku měla ještě nádhernější zeleno-červený krystal v barvě svého sárí. Když nás míjela, neudržel jsem se a řekl spíš pro sebe než pro ni: „To je ale nádherný turmalín“. Žena se dotkla prstem kamene, opakovala po mně „turmali“, věnovala mi dlouhý, zkoumavý pohled a odešla. Nemusel jsem si moc dlouho lámat hlavu, co ten významný pohled znamenal. Za chvíli se ve dveřích objevil chlap černý jako noc a také si mě zkoumavě prohlížel. Něco se děje – ale co? Při placení se mě hostinský tiše zeptá, jestli nemám zájem o „gemstones “, drahokamy. A tak jsme si sjednali tajnou schůzku na hodně pozdní večer v zadní místnosti jeho lokálu.
Když jsme přišli, stůl byl pokrytý bílým ubrusem a na něm stály připravené svíčky, i když místnost byla elektricky osvětlená. A za stolem seděl onen muž černý jako ašant s klasickými rysy bělocha. Postavil na stůl kožený váček a mlčky jej otevřel. Byl zpola naplněný barevnými kamínky. Vše se ve mně vzpíralo uvěřit tomu, že to nejsou jen obarvená sklíčka. Ale už při první, pozornější prohlídce byly jasně rozeznatelné sloupcové turmalíny a červenofialové kamínky ve světle svíčky nezapřely svůj almandinový rodokmen. Pane Bože! Všechno to byly surové drahokamy, vybrané, či spíš vyrýžované z místních říčních naplavenin. Většinou měly tvar valounků velikosti několika milimetrů. Při vědomí toho, co všechno zdejší světoznámá ložiska vydávají, jsem propadl panice. Uvědomuji si, že mám zkušenosti jen s českými polodrahokamy – granáty, acháty, poznám i opál nebo olivín, ale jako většina smrtelníků, v životě jsem neměl v ruce pravý rubín, safír, smaragd, akvamarín ani žádný jiný z drahokamů, které famózní cejlonské hory zplodily a teď je po kouscích vynášejí na povrch. Navíc surové drahokamy mají své typické vlastnosti jakoby zakuklené do omšených , nenápadných valounků a odhalí je jen zkušené oko odborníka. Připadám si nad tím měšcem pokladů jako u státní zkoušky – na opačné straně stolu, než obvykle sedávám….
Cejlonské drahokamy zdobí korunovační klenoty skoro všech evropských a asijských panovníků, jsou součástí chrámových pokladů, ať už je svatostánek zasvěcený Hospodinovi, Kristovi, Krišnovi nebo Buddhovi. A každá světová sbírka drahokamů – státní, muzejní nebo soukromá by byla bez cejlonských drahokamů neúplná. Pokud jde o jméno ostrova, již několik desetiletí se oficiálně nazývá Srí Lanka, ale drahokamy zde dobyté se stále označují jako cejlonské – podobně jako třeba cejlonský čaj.
Drahé kameny lidi odjakživa fascinovaly svou barevností a postupně i dalšími, nově objevovanými vlastnostmi jako je lesk, barvoměna a tvrdost. Indický mineralog Rao Bohodur, který se zabýval historií drahých kamenů, napsal, že v Indii a Barmě se lidé zdobili drahými kameny už před 7500 až 10 000 lety. A na Cejlonu že byly prokazatelně známy safíry a rubíny už 600 let před naším letopočtem. V nejstarších dobách stejně jako dnes se většina drahých kamenů získávala z náplavů a rýžování je tak patrně jednou z nejstarších forem lidské činnosti. Teprve po objevení primárních ložisek, tedy skalních masivů, v jejichž matečné hornině byly drahokamy zarostlé, začalo se v těžně vzácných minerálů uplatňovat i hornictví. Drahé kameny byly vždy opředeny spoustou legend a pověr. Například v celém indickém kulturním prostředí, kam spadá i Srí Lanka, lidé věřili, že všechny červené drahokamy – rubíny, rubelity, granáty a mnohé další – jsou zkamenělou krví bohů, kteří mezi sebou na nebesích bojují.
I když zdejší ostrovní hory vydávají téměř pohádkové množství drahokamů nejrůznějších druhů, přece jen k nejproslulejším patří naleziště korundů, po diamantu netvrdších a nejvzácnějších kamenů. Mají vše, co k této vybrané aristokratické třídě patří: tvrdostí, leskem a průzračností jsou nejblíže diamantu, který navíc předčí svou barevností. Traduje se, že staroindické označení rubínu, kuruvinda, přejal už ve starověku Plinius Starší v pozměněné podobě „karbunkul“ a tímto jménem pak označil všechny korundy. Podle barevnosti je pak rozdělil na ženské – červené rubíny, a mužské – modré safíry. (Mimochodem, tato sexuální symbolika barev je v povědomí lidstva stará nejméně tři tisíciletí). Svým způsobem byl Pliniův popis korundů, kdy v různobarevných kamenech rozeznal jejich společnou podstatu, neobyčejným vědeckým počinem. Vždyť ještě počátkem novověku se kameny rozlišovaly hlavně podle barvy, i když brusiči, kteří je od renesance zušlechťovali, rozpoznali jejich různou tvrdost a lesk. Předtím, ve starověku a raném středověku se drahokamy ošetřovaly mnohem jednodušším způsobem. Základní podmínkou bylo zachování co největšího množství drahokamové hmoty, a proto se zpravidla jen vyhlazovaly do oblých tvarů se spodní stranou zploštělou. Takové jsou i kameny v naší svatováclavské koruně. Teprve renesanční „revoluce“ v úpravě drahokamů – broušení do různých tvarů se spoustou faset, tedy rovných plošek, které složitým způsobem lámou a odrážejí světelný paprsek, přivedla drahé kameny k dokonalosti.
Proč právě ostrov Srí Lanka
Je sice pravda, že na světě jsou ložiska vydatnější, ale snad žádné z nich nevydává své poklady po více než 2500 let v takové druhové škále, v takovém množství, v tak dokonalých a velkých krystalech. Důvod je zdánlivě prostý: zdejší přírodní podmínky byly pro vznik drahokamů neobyčejně příznivé. Za touto větou se však skrývá geologická historie stará snad miliardu let. V té pradávné době ležela Indie ještě na jižní polokouli a ostrov Srí Lanka byl její pevnou součástí. Na jejich území se zvedaly jakési provrásněné prahory s hlubokými kořeny, kde docházelo k výlevům magmatu i žulovým intruzím (podpovrchovému magmatismu) i přeměnám hornin. A celé to horké podzemí za vysokých tlaků po stamiliony let pomalu chladlo a krystalizovalo. Zatímco hory na povrchu pod vlivem povětrnosti pomalu mizely, jejich kořeny se, obrazně řečeno, „obalovaly“ drahokamy. A když Indie dospěla ke své kolizi s Asií, četné zlomy a boční tlaky vedly nejen k odlomení ostrova Srí Lanka, ale také k vyzdvižení několika zemských ker v jihocentrální části ostrova, které vytvořily dnešní pohoří s výškami nad 2000 metrů. Tak se kdysi horské kořeny ocitly i se svými drahokamy na světle denním. Zatímco povětrnostní vlivy hory dál pomalu zpracovávají na štěrk a písek, odolné drahokamy se z matečné horniny vylupují a padají spolu s kusy hornin na horská úpatí. Nesčetné místní řeky, říčky a potoky pak všechnu tuhle horskou „drť“ přeplavují, stahují do údolí a ukládají podél svých toků.
Největší světová sbírka drahokamů
V říčních náplavech srílanckých řek leží mezi oblázky žul, rul a dalších krystalických břidlic i zrnka malinově zabarvených rubínů, modrých safírů, vzácně namodralých chryzoberylů, cymofánů s efektem kočičího oka, červených a černých spinelů, zelených smaragdů i akvamarinů v barvě mořské vody. U města Matara ( Matturay) se také v naplaveninách povalují čiré zirkony nazývané matara-diamanty, které byly za diamanty dlouho považovány. V povodí řeky Ratnapura jsou jedny z nejvydatnějších granátonosných štěrků uložených v mocnosti 7-30 metrů. Obsahují nejen červenofialové almandiny, ale také zlatavě žluté grosuláry, oranžové spesartiny, ba i nejvzácnější a nejkrásnější mezi granáty – démantoidy, v nichž je vápníková složka nahrazena manganem a chrómem, což dává kamenu vysoký lesk. Zdejší démantoidy bývají v různých tónech zelené a krystalky nad 3mm jsou už považovány za unikátní. Na Srí Lance se také nachází nejvzácnější odrůda olivínu, zlatavě zelený chryzolit, a někdy se tu objeví i drahokam zcela nový a neznámý, jakýsi ekvivalent biologických endemitů. Naposledy byl takový drahokam nalezen roku 1952 a pojmenován byl sinhalit. Místní obyvatelé také po tisícletí znali podivuhodný drahokam, který nacházeli v podobě vysokých štíhlých sloupečků, často i dvojbarevných, zeleno-červených. Když na ně posvítilo horké tropické slunce nebo když se nahřály světlem svíčky, začaly přitakovat prach a popel. Říkali jim proto turmali . Do Evropy tento kámen přivezli až roku 1703 Holanďané, kteří ostrov, jemuž se začalo říkat Cejlon, kolonizovali. Neobvyklá vlastnost turmalinu je způsobena polarizační elektřinou, kdy se zahřátím jeden konec krystalu stane kladným a druhý záporným pólem.
Největší, nejvzácnější a nejkrásnější
Můžeme být pyšni na to, že naše svatováclavská koruna má hned několik světově proslulých cejlonských drahokamenů. Je to především unikátní rubín o hmotnosti asi 250 karátů ( 1 karát = 0,2g), a je to patrně největší rubín zasazený do šperku. Traduje se však, že rubín velký jako holubí vejce je v jakési soukromé indické sbírce. Ale může to být jen jedna z mnoha pohádek, které se s drahokamy spojují. Rubíny se nacházejí jen velice vzácně a většinou jen jako malé krystalky. Odborníci tvrdí, že patrně neexistuje čistý rubín nad 300 karátů, zatímco příbuzné safíry dosahují váhy až několika kilogramů. A diamanty také bývají mnohem větší a vytěží se jich mnohem více než rubínů, v průměru asi 1 : 60 v hmotnosti nad 200 karátů. Rubín, stejně velký jako diamant, je proto mnohokrát dražší a je tedy nejvzácnějším drahokamem vůbec. Největší známý rubín byl nalezený také na Srí Lance byl sice zakalený, ale se vzácným efektem hvězdy. V surovém stavu měl podle odborné literatury neuvěřitelných 594 gramů. Další velké asterické rubíny o hmotnosti 50 a 34 karátů jsou také cejlonské a zdobí jednu z největších drahokamových sbírek ve washingtonském Smithsonian Institution.
Safír, druhý nejdražší z korundů, jehož základní hmotu také tvoří asi 96-98% oxidu hlinitého má svou modrou barvu od oxidu titanu. V cejlonských náplavech bývá mnohem hojnější než rubín a efekt hvězdy se u něho vyskytuje také častěji než na rubínech. Největší cejlonský a samozřejmě i světový safír měl vážit 19 kilogramů, což zní zcela nepravděpodobně- ovšem nebyl čistý. Největší cejlonský asterický safir s efektem hvězdy byl vybroušený do mugle a je uložený v Přírodovědeckém muzeu v New Yorku. Jmenuje se Hvězda Indie. Na svatováclavské koruně je celkem 19 velkých, spíš světlejších safírů , včetně toho největšího s hmotností kolem 280 karátů. Jsou to vesměs velmi staré drahokamy, které mají za sebou dlouhou historii a mnohé z nich byly předtím, než byly vsazeny do koruny, součástí jiných šperků. Ale podle předpokladů většiny odborníků, pocházejí také ze Srí Lanky. Největší a nejkrásnější kolekce cejlonských safírů jsou ovšem v indických sbírkách. Krásné kusy lze také spatřit v Mineralogickém muzeu ve městě Ratnapura na jihu Srí Lanky. Mezi sedm takzvaných historických drahokamů ruského Diamantového fondu patří cejlonský safír temně modré barvy a s diamantovým brusem, který je vsazený do brože a obroubený diamanty.
K typickým cejlonským drahokamům patří i velice vzácný chryzoberyl, který mívá žlutou až žlutozelenou barvu. A opět největší z nalezených kamenů pochází z cejlonských náplavů a má hmotnost 16 gramů. Také největší chryzoberyl ve sbírkách pražského Národního muzea pochází z Cejlonu. Má briliantový brus a hmotnost 28 karátů. Odrůdou chryzoberylu je alexandrit, o němž se říká, že je za dne smaragdem a v noci ametystem – mění totiž barvu. Ve slunečním světle je zelený, za umělého osvětlení zfialoví. Největší vybroušený alexandrit o hmotnosti 66 karátů má cejlonský rodokmen a domov ve Washingtonu. Zakalené chryzoberyly s kolébavým leskem se nazývají cymofány a nesprávně se jim říká kočičí oko. Pocházejí rovněž ze Srí Lanky, včetně toho se jménem Maharani (120 karátů, Smithosonian Institution). Ve zdejších náplavech jsou ovšem i naleziště pravých kočičích a také sokolích ok, a to dokonce je největší na světě. Jsou to nepříliš drahé ale krásné vláknité odrůdy křemene se silným, jiskřivě kolébavým leskem. Kočičí oka jsou zelenošedé a sokolí modrošedá.A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Výčet cejlonských drahokamových solitér je úctyhodný a velmi dlouhý.
Kdykoli si vzpomenu na ten podivný pozdní večer v zadní místnosti hospodského lokálu na úpatí srílanckých hor, vždy se mi nejprve vybaví sytě modrý valounek, větší než centimetr v podélné ose, jak leží na bílém kousku látky. Když jsme si dlouho nemohli z nabídky černého Sinhálce nic vybrat a on postřehl to, co jsem si sám ani neuvědomil, že totiž věnuji pozornost hlavně modrým kamínkům – asi proto, že jsem měl v povědomí, že na ostrově jsou největší naleziště safírů a kromě vodově modrých akvamarínů tady nelze z modrých kamenů nic očekávat – zalovil v jiném sáčku a mlčky položil na šátek dva dost velké, sytě modré valounky. Po chvíli opatrného zkoumání mě o jejich pravosti přesvědčilo mužovo vyděšené gesto, když jsem kámen přiložil k ústům, abych ho trochu navlhčil a barva více vynikla – myslel si zřejmě, že ho chci spolknout. Pak už byl velice ostražitý, nedůvěřivý a cena, kterou si řekl, byla astronomická. Z obchodu samozřejmě nic nebylo, ale stalo se to poprvé a patrně naposledy, kdy mi někdo nabídl ke koupi safír v hodnotě luxusního auta a kdy jsem takový drahokam držel v ruce. Na tu cenu byl vlastně strašně titěrný.