K mlácení obilí na indickém venkově se dříve využívalo skotu. Dnes se všechno modernizuje, a tak i rolníci využívají k mlácení obilí silnice, které poházejí obilím a čekají až pojede autobus. Řidiči jsou většinou velmi milí a laskaví, a tak často, přestože mají zpoždění, přejedou parkrát sem a tam, aby vymlácení bylo skutečně důkladné. Snímek pořízen z okénka jednoho takového autobusu.
Možná, že jste si někdy položili otázku, které zemi vlastně vládl nabob. Odpověď zní: žádné. Teto titul totiž není ničím jiným než zkomoleninou slova naváb, tradičního označení jihoindických panovníků. Naboby byli nazýváni angličtí dobrodruzi, kteří se vrátili z britských kolonií v Indii domů a přivezli si s sebou ohromné bohatství a zvyky orientálních despotů. Své okolí oslňovali pohádkovým přepychem a zároveň odpuzovali svými způsoby a názory. Kvůli bohatství a chování připomínajícímu východní vladaře, naváby, se pro ně nakonec vžilo hanlivé označení: nabobové.
Na vesnicích jižní Moravy, ale i jinde u nás, je možné poměrně často potkat lidi nízké podsadité postavy s kulatým obličejem, tedy typově překvapivě podobné Uzbekům, Tatarům, Ujgurům a dalším příslušníkům turkických národů Střední Asie. A patrně tady nějaké vazby jsou. Za Přemyslovců byli v Podyjí usazováni zajatci z válek s Uhry, mezi nimiž byli i Plavci (tady je patrně třeba hledat původ názvu vesnice Plaveč) neboli Kumáni. A ti patřili k jednomu z mnoha historických turkických kmenů. V předslavníkovské době zas bylo v Čechách avarské, podle jiných názorů spíše hunské, středisko jménem Kanburg, tj. Chánův hrad. A Chýnov v jižních Čechách mohl být původně Húnov.
Štíři jsou teplomilní živočichové, obývající zejména sušší stepní až polopouštní oblasti subtropického a tropického pásma. U nás se vyskytuje pouze jeden jediný druh – Štír kýlnatý nebo-li karpatský (Euscorpius carpathicus). Byl objeven teprve nedávno na stráních u Slap. Odborníci mají zato, že jej zde vysadili amatérští teraristé. Informaci o této raritě neberte rozhodně jako varování. Jedná se o druh dorůstající maximálně 4 cm, jehož jedový bodec je tak jemný a křehký, že nedokáže lidskou kůží proniknout.
Nedávno vydal indický Tádž Mahál své děsivé tajemství. Při restaurátorských pracích na této nejznámější stavbě Indie objevili archeologové pod jednou ze čtyř jejích věží záhadné chodby. Při bližním průzkumu se ukázalo, že spletité uličky vedou v několika patrech stále hlouběji do podzemí. Našlo se také velké množství malých místností. „Některé sloužily původně jako toalety. Ale některé jako vězení,“ řekl vedoucí týmu Komal Anand a dodal: „Chodby i schody jsou velmi úzké. Vždy tady mohl projít pouze jediný člověk.“ Pravděpodobně byla v těchto kobkách vězněna značná část z 20 tisíc dělníků, kteří v 17. stol. pracovali na stavbě tohoto pohádkově krásného mauzolea. „Museli tady strašně trpět, žili v těch nejhorších podmínkách,“ soudí další z indických vědců. Nové objevy vrhly zcela nové světlo na „pomník lásky“ vládce Šáhdžahána a princezny Tádž, kteří jsou tu spolu pohřbeni.
Hólí patří v Indii mezi nejoblíbenější svátky. Slaví se ve střední a severní části země v den po prvním březnovém úplňku. Tento svátek jara pochází pravděpodobně z dávné minulosti, z doby tzv. předárijské, tj. zhruba před r. 1500 př. n. l. Bujaré a nespoutané oslavy trvají mnohdy déle než 24 hodin a všichni jako by najednou odhodili veškeré zábrany, které je svazují v každodenním životě. Na ulicích se tančí u velkých ohňů, muži se povzbuzují popíjením alkoholu nebo hašiše s horkým mlékem a kouřením marihuany. Hlavním projevem oslav je však posypávání se barvou. Děti ji zas s oblibou stříkají z vodních pistolí. Postřik růžovofialovou barvou je součástí náboženských obřadů v hinduistických chrámech. Na ulicích vás může nečekaně obejmout výrostek posypaný rudou či fialovou barvou, jež se vám otiskne na šaty. Prý pro štěstí. Radují se ale všichni – děti s rodiči, starci i jindy velmi důstojné stařenky. A den po Hólí – všichni pracně smývají barvu ze své kůže, vlasů i oděvů.
V londýnské galerii Tate Modern je až do 7. dubna 2003 vystaven jeden z největších výtvarných objektů na světě. Skulptura Marsyas, kterou navrhl výtvarník Anish Kapoor, je například téměř dva a půlkrát větší než nadzvukové dopravní letadlo Concorde. Obří socha je 150 metrů dlouhá, 23 metrů široká, pětatřicet metrů vysoká a zcela zaplňuje prostor Turbínové haly. Čtyřicet lidí ji montovalo šest týdnů. Je tvořena třemi ocelovými kruhy, které jsou spojeny zvláštní umělohmotnou membránou, již zhotovila německá firma z francouzské látky, jež byla svařována v Maďarsku. K návrhu obřího objektu pro Tate Modern, která sídlí od roku 2000 v budově bývalé rekonstruované elektrárny, inspiroval Kapoora Tizianův obraz Apollo a Marsyas z roku 1575, chlouba zámecké galerie v Kroměříži. Olympský bůh na něm stahuje zaživa z kůže satyra, který s ním prohrál v hudební soutěži.