Nehnutě, oděn v oranžovohnědé roucho, stál na pláži a zadumaně, s jemným úsměvem na rtech hleděl do dálky. Jako by sestoupil rovnou z nebe, kolem něho nebylo jediné stopy po jeho bosých nohou. Co chvíli mu je zalévala zpěněná voda, jež na zpáteční cestě do nitra oceánu přerovnala zrníčka písku do vyhlazené, stříbřitě se lesknoucí plochy. Když si všiml, že ho fotografuji, mnich sepjal ruce a laskavě řekl: „Ajubowan“.

Na ostrov zavěšený jako perla na jižním cípu Indie přinesl buddhismus syn velkého indického krále Ašóky. Učení dopadlo na úrodnou půdu, Srí Lanka se stala kolébkou buddhistické školy théraváda a dodnes ji ostatní země považují za duchovního vůdce tohoto směru buddhismu. Vyznává ho valná většina Sinhálců, kteří přišli na ostrov ze severní Indie a dnes tvoří asi 72 % obyvatel. Nejviditelnějším znakem nejrozšířenější víry jsou bezpočetné stúpy neboli dágoby, nejposvátnější symboly buddhismu. Různě veliké bělostné zvonovité kopule s malou věžičkou na vrcholku stojí uprostřed vesnic, v městské zástavbě i osamoceně v palmových hájích. Hlavním stánkem buddhismu na Srí Lance je chrám Dalida Maligawa v Kandy, někdejším hlavním městě Sinhálského království, ležícím v hornaté střední části ostrova. Posvátná relikvie – Buddhův zub – je uložena v nejmenší ze sedmi zlatých schránek, sestavovaných jako ruská matrjoška. Podle legendy byl zub zachráněn z Buddhova pohřebního ohně a z Indie propašován na Srí Lanku ve vlasech princezny. „Támhle je,“ ukazuje uniformovaný strážce do malého okénka, ale než se stačím v třpytivé nádheře zlata, slonoviny a drahých kamenů orientovat, již mi rukou ukazuje, abych postupoval dál, za mnou se tísní další turisté a věřící.

Z jižní části Indie pocházejí předci Tamilů, přívrženců hinduismu, dnes necelá pětina Srílančanů. Jejich chrámy svým vzhledem prozrazují, že hinduisté vzhlížejí k velkému množství božstev. S arabskými obchodníky se na Srí Lanku dostal islám, jenž dnes vyznává asi sedm procent lidí. Architektonickou různorodost ostrova tak obohatily i mešity. Ke křesťanství, které zavedli portugalští kolonizátoři, se dnes hlásí asi 8 procent lidí, jimž slouží katolické kostely.

Třebaže Srí Lanku odděluje od indického subkontinentu jen pár desítek kilometrů široká mořská úžina, rozdíly jsou překvapivě obrovské. Hlavní město Kolombo oslňuje čistotou a v centrální části moderní výstavbou. Tradiční malé krámky s potravinami, řeznictví s kusy masa pověšenými na hácích a stánky s rybami, do nichž se opírá slunce, se tísní vedle obchodů s rozzářenými výlohami, v nichž pečlivě naaranžované zboží láká kupující. Obchodníci jsou přívětiví a zdvořilí, často vítají příchozí tradičním úklonem a pozdravem „ajubowan“, který lze použít v kteroukoliv denní dobu a znamená přeji dlouhý život. Po chodnících kráčejí emancipované ženy v barevných sarogách a muži v perfektně vyžehlených bílých košilích. Bílou barvou září i školní uniformy dětí, které ráno svážejí do škol autobusy a vytvářejí tak první dopravní špičku. „Máme skvělý školský systém, dosáhli jsme devádesátiprocentní gramotnosti, kromě toho nás netrápí tak vysoký počet obyvatel,“ chlubí se mi hotelový recepční Ziyard, když na něm vyzvídám, díky čemu se Srí Lanka tak liší od svého severního souseda. „A jestli se podaří na ostrově udržet klid zbraní, bude ještě lépe,“ naráží na dvacet let trvající boje mezi armádou a tamilskými separatisty. V Kolombu a dalších velkých městech je připomínají stovky bunkrů obložených pytli s pískem a železné zátarasy, jinde na ostrově časté vojenské hlídky a kontroly.

Z Kolomba, plného hluku, výfukových plynů a dopravního chaosu, je lépe uniknout na venkov. Spojují ho s ním úzké hrbolaté silničky, a tak cesta trvá dlouho. Cílů je mnoho, mimo jiné starobylá města, němí svědkové bohaté historie ostrova. Sotva vystoupím z autobusu, již se mě s obvyklým srílanským úsměvem bělostných zubů ujímá mladík v bílé košili a z kapsy vytahuje vizitku. „Ajubowan, pomůžu ti nahoru, je to moc schodů, a odkud jsi?“ Na vizitce skutečně čtu „helper“ neboli pomocník a nevěřícně kroutím hlavou, takhle rafinovaně se pokoušet získat bakšiš jsem snad ještě nezažil. Cesta na vrcholek 200 metrů vysokého načervenalého skalního bloku je sice náročná, ale rozhodně se při ní bez osobního strážce obejdu. Hned jak můj nezájem pochopí, vyhlédne si další oběť. Ruiny bájné pevnosti a paláce Sygiriya zapsalo UNESCO na prestižní seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Je na něm i dalších šest srílanských památek, například Anurádhapura, vůbec první metropole Srí Lanky, založená již na počátku 5. století před naším letopočtem, z níž více než 1000 let vládli sinhálští králové. Impozantní pozůstatky starých staveb byly odkryty na začátku 19. století. V rozsáhlém chrámu Jetavanarama Dagóba, který dosahoval sta metrů, žily tři tisícovky mnichů. Z pevného obětí džungle museli archeologové vysvobodit i pozůstatky starobylého města Pollonaruwa, dalšího z královských měst, jehož symbolem je 25 dlouchá socha ležícího Buddhy. Na seznamu UNESCO je i přístavní Galle s pevností vybudovanou Holanďany, které si dodnes dochovalo koloniální ráz.

Matka Příroda si se Srí Lankou opravdu pohrála. Ostrovu našla místo kousek nad rovníkem, se stálou teplotou vzduchu kolem třicítky a moře kolem 27 stupňů. Jen v kopcovitém kraji v centrální části ostrova, s nejvyšším vrcholem Pidurutalagala o výšce 2524 metrů nad mořem, znají chladnější počasí. Uprostřed hor se skrývají jezera, vodopády a lesní zákoutí. Nevídané množství rostlin, stromů a keřů vytváří vysoký zelený koberec, přerušovaný rozlehlými čajovými plantážemi, rýžovými políčky a ještě menšími políčky zeleniny. Mezi palmami vyniká palma kokosová, jíž domorodci dokáží dokonale zužitkovat: kokosové jádro na olej, vlákno z tvrdé skořápky k výrobě tkanin nebo báječně osvěžující kokosové mléko z ještě nedozrálých ořechů, jejichž vrcholek zručně odsekávají mačetou. Silnice lemují banánovníky, ananasovníky, stromy manga. Tržiště jsou ovocem, zeleninou a nejrůznějšími druhy koření doslova zaplaveny. Srí Lanka je i rájem pro botaniky. V tropické srílanské zahradě nechybějí stovky druhů vzácných rostlin, včetně nádherných orchidejí. Ne nadarmo se říká, že srílanský zemědělec nepěstuje, jen trhá a sbírá. Pobřeží dlouhé 1600 km lemují povětšinou pláže jemného zlatavého písku, nejkrásnější v okolí města Trincomalle na jihovýchodě země. Turisticky nejnavštěvovanější je ale oblast na jih od Kolomba, směrem k Galle.

„Jen se nebojte, můžete ještě kousek blíž,“ vybízí ošetřovatel turistku, která se chce nechat vyfotografovat před slonem. Obyvatelé sloního sirotčince v Pinnewale jsou na lidi zvyklí. Nejvíce je okukují při koupání v řece, které mají na programu dvakrát denně. Útulek založila vláda v roce 1975, nyní v něm pobývá šest desítek tlustokožců, kteří byli nalezeni zranění či opuštění. Ve volné přírodě se nachází kolem dvou a půl tisíce slonů, převážně v přírodních parcích, kde jsou také k vidění medvědi pyskatí, leopardi, buvoli, divoká prasata a další zvířata.

Ceylon, jak zemi pojmenovali Britové, se v roce 1972 vrátil ke svému původnímu názvu Lanka, což v řeči domorodců znamená ostrov. Přívlastek Srí lze ze sinhálštiny přeložit jako zářivý, šťastný. Setkání s ostrovem a jeho obyvateli je přesně takové. Takže „Ajubowan!“