Kašubsko je půvabný region v Pomořansku, obývaný většinově příslušníky původního západoslovenského etnika Pomořanů-Kašubů, jichž tu dnes žije asi 300 000 (kromě toho jsou silné kašubské menšiny v USA a Kanadě). Po dlouhé věky Kašubové trpěli rozpínavostí německého souseda, teprve v posledních desetiletích mohou naplno rozvinout svoji kulturu. Seznámit se s ní stojí za to.
Počátky Kašubů jsou zahaleny mlhou – zřejmě však v dnešním Pomořansku žili už v 6. stol., a to na mnohem větším území než dnes. V roce 997 se sem dostal sv. Vojtěch a předpokládá se, že zde jako první pohanské Kašuby křtil. Samotné slovo Kašub jako označení etnika se ovšem objevilo až v roce 1238.
Se střídavými úspěchy pak Kašubové bojovali proti germanizaci až do 20. stol. Zejména za pruských časů byl tlak velmi silný. Kněží měli třeba zákaz biřmovat děti, jež neuměly dobře německy. Kašubské obrození v 19. stol. ale naštěstí zachránilo jazyk i obyčeje tohoto zajímavého etnika. Velmi k tomu tehdy napomohli katoličtí kněží.
Výsledek 1. sv. války sice situaci Kašubů na jedné straně zkomplikoval, neboť najednou žili ve třech různých státech (v Polsku, Německu a Svobodném městě Gdaňsku), ale na druhé straně poměrná svoboda, kterou získali, vedla ke vzniku řady kašubských spolků, tiskovin, divadla apod. Znovu také Kašubové začali jako znak používat dávný pomořanský symbol – gryfa s korunou. Atmosféru tehdejšího stýkání a potýkání živlu polského, německého a kašubského popsal v románu Plechový bubínek nositel Nobelovy ceny za literaturu, Kašub Günter Grass. Po 2. sv. válce ale přišli komunisté, kteří hleděli na Kašuby skrz prsty. Kašubština, jazyk blízký vymřelé polabštině, získala statut regionálního jazyka, ve kterém se smí vyučovat až do maturity, teprve v roce 2005.
V některých věcech Kašubové stále nemají jasno – třeba o titul jejich metropole se uchází hned šest měst a hymny mají dvě. Skvěle se jim ale daří oživovat dávné tradice. Znovu zní bručivý membranofon burczybas a rachotí „ďábelské housle“, podobné našemu vozembouchu. Opět se objevují mistři malby na sklo či dřevořezby, do jisté míry se obnovil i starobylý zvyk šňupání tabáku. A pokud jde o výšivky, těch tu mají hned několik „škol“. Všechny se ale shodují v tom, že kromě jiných barev často používají tři odstíny modré: pro moře, jezera a nebe.
Za „srdce a duši“ Kašubska bývá považováno město Wejherovo…
Úplné znění článku naleznete zde