Polsko

65 

Vydání: leden 2017

Se svými 38 miliony obyvatel je Polsko osmou nejlidnatější zemí Evropy, rozlohou 312 679 km2 devátou. Na severu má 770 km písečného pobřeží Baltského moře, na jihu nejvyšší hory Sudety a Karpaty, jimiž probíhá státní hranice s Českem a Slovenskem. Mezi mořem a horami se táhnou nížiny s četnými jezery a nízké pahorkatiny.

Polsko
Polsko

Se svými 38 miliony obyvatel je Polsko osmou nejlidnatější zemí Evropy, rozlohou 312 679 km2 devátou. Na severu má 770 km písečného pobřeží Baltského moře, na jihu nejvyšší hory Sudety a Karpaty, jimiž probíhá státní hranice s Českem a Slovenskem. Mezi mořem a horami se táhnou nížiny s četnými jezery a nízké pahorkatiny.

 Při pohledu z letadla je nápadný rozdíl mezi českými scelenými lány s převahou řepky olejky a jihopolským pestrobarevným kobercem utkaným z drobných políček, na kterých se jasná žluť řepky střídá s okrem pšenice či žita a s tmavou zelení brambor. A mezi nimi to, co u nás vinou kolektivizace zemědělství takřka vymizelo: zelené meze s křovisky, která skýtají úkryt zajícům, koroptvím a mnoha dalším živočichům. Tady totiž ani za vlády komunistů nezmizelo soukromé vlastnictví, i když políčka byla často jako dlaň.

Kolchozům podle sovětského vzoru se však nevyhnuly rovinaté a málo zalidněné severnější oblasti Pomořan a Mazurska. Tady zavládla státní či družstevní monokultura, nikdy však nezabírala víc než čtvrtinu země. Zbývající tři čtvrtiny Polska patřily 2,7 milionům drobných sedláků. Tradiční vsi přesto dodnes přežily – chudé, ale autentické, s chalupníky, ne chalupáři. Nezbyly totiž žádné prázdné domy po odsunutých Němcích – do těch se ihned po válce stěhovali Poláci hromadně vyhnaní z východu.

Dnes už v zemědělství pracuje jen kolem 10 % lidí. Ostatně i své jméno Polsko odvozuje od pole. Polsko je dnes sedmým největším výrobcem potravin v EU, patří mu první místo v produkci tritikále (kříženec žita a pšenice), jablek, černého rybízu, brambor a žampionů, druhé je v produkci malin. Ze spotřebního zboží vyváží hlavně osobní automobily a jejich součástky, domácí spotřebiče a v posledních letech i počítače.

Po roce 1990 naordinovali zemi její politici léčbu šokem; byla to bolestivá, ale účinná terapie. Snad že byli Poláci na utahování opasků zvyklí, překonali počáteční nesnáze ze všech postkomunistických zemí nejrychleji a nejtrvaleji. Mezi lety 1990–2015 vzrostl HDP na hlavu ze 1700 na 26 000 USD (startovací pozice ČSSR byla 3100 USD). Hospodářský růst se nezastavil ani v krizových letech 2008–2009, což je celoevropská výjimka. Nezaměstnanost se podařilo snížit z někdejších dvouciferných čísel pod 8 %, dokonce prudce rostou platy.

Po vstupu do EU v roce 2004 napomohly hospodářskému rozvoji jednak dotace do zemědělství, jednak subvence na stavbu dálnic, opravy přístavů a letišť, výstavbu nebo renovaci kulturních zařízení. Polští krajané se hojně vraceli do vlasti a přinášeli nové technologické postupy a myšlenkové pohledy. Vzdor své konzervativnosti se Poláci nebojí avantgardní architektury, včetně té církevní.

Hlavní vizí polských politiků byl návrat do západní Evropy, s níž bylo Polsko vždycky silně kulturně spjato, a co nejdál od ruské náruče, což znamenalo jasné ano bezpečnostnímu deštníku USA a vstupu do NATO v roce 1999. A dnes? Sice se mnohým nelíbí opětné vítězství bigotně konzervativní strany „Právo a spravedlnost“ a sklony jejího vůdce Jaroslawa Kaczyńského k autoritativnosti a omezování svobod, ale opozice je silná, předsedou Evropské rady je polský liberál Donald Tusk, zahraniční politika země zůstává čitelná a její směřování se výrazně nemění, jakkoli se snaží hájit vlastní zájmy.

 

Rzeczpospolita                     

Polštiny neznalý posluchač by tento výraz mohl vnímat jako slova dvě, v nichž se zmiňuje řeč a pospolitost. A ona je to v základě pravda, i když jde prapůvodně o latinská slova res publica věc veřejná, z nichž se vyvinul pojem republika. Právě u Poláků, vzhledem k jejich velmi dramatické historii, byly řeč a pospolitost důležitější než u jiných národů. Poté, co si okolní mocnosti z Polska ukrajovaly tak dlouho, až přestalo existovat, jim ani nic jiného nezbývalo.

Na počátku však byla monarchie – od knížectví spjatých dočasně i s českými Přemyslovci až k moci královské, jíž dominovaly dynastie Piastovců a litevských Jagellonců, kteří se načas stali i českými králi. Polsko-litevská unie se dokázala vypořádat i s mocným řádem německých rytířů, který kolonizoval východní Pobaltí a vytvořil tam stát ve státě. Porazila ho ve slavné bitvě u Grunwaldu (1410), ale definitivní výhra to nebyla.

Vymření Jagellonců znamená konec dynastické vlády. Nastává tzv. republika dvou národů, ačkoli má nadále krále; toho však odteď volí šlechta. Dobrou ruku však má jen s volbou sedmihradského vévody Štefana Bátoryho, kdežto švédští Vasovci přinesli zemi sedm desetiletí válek vrcholících tzv. švédskou potopou (potop szwedski), pleněním a ničením v roce 1655, které stálo život třetinu Poláků a v jehož důsledku se na severu Polska osamostatnilo pruské vévodství pod vládou německých Hohenzollernů.

Habsburkové se kupodivu na polský trůn nikdy nedostali, ač se o to pokoušeli mnoha manželskými svazky. Zato nebýt polského krále Jana III. Sobieského, který je roku 1683 zachránil před Turky, možná by po nich samotných byla veta. Nu, „odvděčili“ se ani ne za sto let po svém, když si spolu s Ruskem a Pruskem Polsko rozporcovali.

Motorem dělení země byl pruský král Bedřich II., pro Poláky rozhodně nikoli Veliký. Vzdor své malé postavě se na ně od počátku díval spatra, považoval je za neschopné vlády a zavedl i hanlivý termín „polské hospodářství“, odpovídající našemu „tureckému“. Ochotnými partnery mu byli Habsburk Josef II. a ruská carevna Kateřina II. Tak došlo roku 1772 k prvnímu dělení Polska, kdy přišlo o třetinu území.

Polská šlechta se v nejvyšší nouzi vzchopila k reformám: zavedla třeba ve vládě první ministerstvo kultury na světě a dala Polsku první moderní evropskou ústavu (1791), která zaručovala plnohodnotná práva i měšťanům a rolníkům. Na obranu země shromáždila 100 000 vojáků, v jejichž čele stanul generál Tadeusz Kościuszko, navrátivší se z Ameriky. Po počátečních vítězstvích byla nakonec polská armáda poražena a Kościuszko po krátkém ruském zajetí tak jako mnoho jiných Poláků emigroval. Poláci doufali v pomoc Napoleona Bonaparta, který pro ně sice vytvořil malé Varšavské vévodství, ale po krachu jeho ruského tažení se i ono dostalo znovu pod ruskou nadvládu. Jedinou institucí, která je ještě sjednocovala, byla katolická církev.

Za první světové války vedla fronta středem země; Poláci byli nuceni bojovat proti sobě navzájem. Na jejím konci se však Polsko po 150 letech dočkalo opět svobodného státu, v jehož čele stanul z německého zajetí propuštěný generál Józef Piłsudski. Byl podobně veleben jako jeho starší souputník Masaryk, a jako on, jen o něco autokratičtěji, se snažil svou zemi učinit jakýmsi mostem mezi „divokým Východem“ a „civilizovaným Západem“.

Dlouholeté rozparcelování země však mělo za následek, že se jednotlivé části Polska vyvíjely zcela odlišně a třetinu obyvatelstva tvořily velmi početné menšiny. To vyvolávalo třecí plochy a růst polského nacionalismu, který se obrátil nejvíc proti relativně bohaté 8% menšině Židů – tedy proti těm, které Polsko naopak po staletí zachraňovalo před pogromy v západní i východní Evropě!

Zemědělství, které živilo 65 % obyvatel, bylo zaostalé a nestačilo nárokům rostoucí porodnosti. Opět nastala vlna hospodářské emigrace, do Ameriky i do západní Evropy. Na druhé straně liberální intelektuálové nasávali evropskou kulturu a tu polskou obohatili natolik, že mezi oběma válkami si polská velkoměsta v ničem nezadala ani se samotnou Paříží.

Hospodářská krize problémy ještě vyhrotila a poté, co bylo Polsko bez vyhlášení války obsazeno Německem, začala nejstrašnější válka, v níž země pozbyla takřka pětiny svých obyvatel, z čehož polovinu tvořili polští Židé. Mnoho Poláků však měl na svědomí také Stalin. Hned na začátku války se dohodl s Hitlerem na opětném rozdělení Polska. Operaci označil za „bratrské osvobození od kapitalismu“. Následovaly hromadné popravy a deportace polských elit do ruských gulagů, resp. nacistických koncentračních táborů.

Poláci se však hrdinně bránili. V Anglii vznikla pod vedením generála Sikorského exilová vláda a v Polsku postupně podzemní ozbrojená organizace známá jako Armia Krajowa (asi 350 000 příslušníků). Po napadení Ruska Hitlerem Stalin otočil a přidal se ke spojencům. Dokonce propustil řadu polských zajatců, aby mohli vytvořit legii. Tato spolupráce však vzala zasvé po objevení masového hrobu v Katyni, kde Stalin nechal v létě 1940 zavraždit téměř 30 000 polských důstojníků, kněží a dalších příslušníků inteligence. Na 100 000 Poláků měli na svědomí ukrajinští nacionalisté.

Poválečný polský scénář se podobal našemu. Načas se vrátila k moci exilová vláda v čele se Stanisławem Mikołajczykem, v roce 1947 proběhly volby, v nichž na rozdíl od nás zvítězili demokraté, leč zfalšováním výsledků se přesto k moci dostali stalinisté v čele s Bolesławem Bierutem. Ačkoli další vývoj probíhal podobně jako u nás, včetně vylhaných procesů a poprav odpůrců na začátku 50. let, komunismus v Polsku nikdy nedosáhl plného zestátnění průmyslu ani kolektivizace zemědělství, nepodařilo se jako u nás vrazit klín mezi dělníky a inteligenci. Ani teror a zastrašování nezbavily lidi touhy po svobodě a jejich zakořenění v církvi.

Po Stalinově smrti nastala mírná politická obleva, z vězení se do čela strany vrátil Władysław Gomułka, ale už v červnu 1956, půl roku před maďarskou revolucí, vypuklo dělnické povstání v Poznani a bylo krvavě potlačeno. Invaze do Československa na straně Sovětského svazu Poláky také velmi pobouřila, na protest proti ní se dokonce Ryszard Siwiec na varšavském stadionu upálil. Dělnické vzpoury v Gdaňsku a ve Štětíně roku 1970 a 1980 byly sice ještě krvavě potlačeny, ale od stanného práva zavedeného generálem Jaruzelským k vítězství hnutí Solidarity Lecha Wałęsy už byl jen krok. Po 40 letech „lidové“ republiky se v červnu 1989 konečně Polsko dočkalo republiky svobodné, s demokraticky zvolenou vládou Tadeusze Mazowieckého, a o rok později byl Lech Wałęsa zvolen prezidentem. Na důkaz demokratické kontinuity byla nová republika označena za třetí, nikoli čtvrtou v pořadí. Jako kdyby té socialistické „lidové“ ani nebylo.

Hmotnost 0.17 kg