Když slavný režisér Andrzej Wajda představil v roce 1975 světu svůj film Zaslíbená země o počátcích textilnictví v Polsku, natočený podle stejnojmenného románu nositele Nobelovy ceny za literaturu Wladyslawa Reymonta, divili se Američané, kde vzala chudá socialistická země na tak úžasnou výpravu. Nechtěli věřit, že architektonické komplexy, kde se do továrny vstupuje branou honosného paláce se zahradou, mohou existovat v reálu. Někdejší textilnictví a film tvoří dodnes dva nejcharakterističtější rysy třetího největšího polského města Lodže.
Slovo łódź v polštině znamená loď a tu má město také ve znaku, ostatně i zdejší říčka nese jméno Łódka. Heslo Ex navicula navis (Z loďky loď) odkazuje k závratnému růstu města v 19. stol., kdy bylo jedním ze světových center textilního průmyslu. Vedle sebe tu žili Poláci, Židé, Němci i Rusové se svou specifickou kulturou a rozličným náboženstvím, což vtisklo Lodži zvláštní charakter odlišný od všech ostatních polských měst. Cihlová architektura připomíná spíše anglická průmyslová města – nikoli náhodou se Lodži přezdívalo „polský Manchester“. V dobách její největší textilnické slávy tu pracovalo 70 000 dělníků.
Lodž je relativně mladé město, i když má středověké kořeny. Od konce 18. stol. střídala v rámci pokračujícího dělení Polska pány – připadla postupně Prusku, Varšavskému knížectví a Rusku. Díky rozvoji textilnictví to však přestalo být až tak důležité. Podnikatelé bohatli a najímali si skvělé architekty. Celé město bylo systematicky budováno na geometrickém půdorysu a nezapomínalo se na zeleň. Stěhovali se sem i Češi, ale Němci převažovali, v roce 1839 tvořili 78 % obyvatel. V revolučním roce 1848 se sem začali ve velkém stěhovat Židé. Po postavení železnice do Varšavy a Vídně roku 1865 dosáhl počet obyvatel stotisícové hranice. Po první světové válce se většina Němců musela vystěhovat a průmysl začal postupně stagnovat kvůli ztrátě odbytišť po bolševické revoluci a později za hospodářské krize.
V roce 1939 žilo v Lodži více než 200 000 Židů (asi 30 % tehdejšího obyvatelstva). Když sem napochodovali nacisté, přejmenovali město podle generála Karla Litzmanna, vítěze zdejší bitvy z roku 1914. V Litzmannstadtu vzniklo obří ghetto a v okolí několik koncentračních a vyhlazovacích táborů (např. Chełmno, kde nacisté povraždili na 260 000 obětí). Osud lodžského ghetta zachytil v románu Chudí v Lodži švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg a v románu Krutá léta Čech František Kafka. Oba se zabývají postavou kontroverzního předsedy židovské rady Chaima Rumkowského, který ve snaze zachránit co nejvíce životů svých lidí musel sám vypracovávat seznamy lidí určených k deportaci.
Většina Němců uprchla před blížící se Rudou armádou a vzala s sebou i spoustu továrního zařízení. Z předválečných 600 000 obyvatel město ztratilo víc než polovinu, ale jelikož nebylo rozbombardováno, sídlila tu ještě tři roky po válce polská vláda, když se nemohla usadit ve zničené Varšavě.
Za komunistického režimu byla Lodž šedivým rozpadajícím se městem, až v 90. letech začala její rozsáhlá revitalizace, po níž se staré paláce, vily i celé ulice oděly do nového hávu. Nejcennějším architektonickým komplexem je Knězův mlýn (nikoli Knížecí, jak se často chybně překládá). Tento průmyslový areál vytvořil…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Polsko