Největší prales Evropy je zbytkem původního neobhospodařovaného lesa, který kdysi pokrýval většinu našeho kontinentu. Táhne se mezi řekami Narewka a Hwożna na ploše 1418 km2, přičemž Polsku patří jen asi desetina – a podle toho si ji i chrání. Bělorusové si zase ostře hlídají svou hranici, stále ještě ostnatým drátem. Od roku 1979 je prales na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Puszcza Białowieska se rozkládá na severovýchodě Polska, jméno má podle pohraniční vsi Białowieża, která patřila tomu, kdo se zrovna proháněl oblíbeným loveckým revírem, ať už to byla litevská knížata, polští králové, ruští carové, němečtí či sovětští vojáci.
Polský král litevského původu Vladislav II. Jagello živil zdejšími zvířaty v roce 1410 své vojsko před bitvou u Grunwaldu, takže se tu někde musel pohybovat i Jan Žižka, který mu tehdy v boji pomáhal. První dochovaný dokument o ochraně zdejší přírody je z roku 1538, z doby panování Zikmunda I. Starého: ukládá přísné tresty za pytláctví a dokonce trest smrti za zabití zubra, ačkoli prales nepřestal být loveckým revírem. Vladislav IV. Vasa roku 1639 osvobodil vesničany od daní, když budou o les dobře pečovat. Kromě toho vyráběli dehet a těžili drobná ložiska železné rudy. Když po prvním dělení Polska připadl kraj Rusku, syn Kateřiny Veliké Pavel I. všechna privilegia zrušil a ochranu lesa taky. Během 15 let poklesl počet zubrů na 200 zvířat. Teprve jeho nástupci ochranu zubrů obnovili, takže koncem 19. stol. už jich byl zase skoro tisíc.
Za první světové války však německá vojska zubry nemilosrdně střílela; poslední byl zabit v lednu 1919, za polské války proti Sovětům. Když byla v roce 1921 vyhlášena přírodní rezervace, nebylo už koho ochraňovat. V zoologických zahradách po celém světě žilo tehdy už jen 54 zubrů. Polsku se podařilo čtyři z nich odkoupit…