Lotyšské Svátky písní a tanců

Obdobou českého rčení „co Čech, to muzikant“ je lotyšský výraz „národ zpěváků“. Obě tyto sebereflexe spolu úzce souvisejí. V lotyštině se dodnes používá slovo „pražáci“ pro hudebníky, kteří od dob pobělohorské rekatolizace od nás odcházeli převážně do luterských zemí – mimo jiné do Kuronska a Livonska, dnešního západního a středního Lotyšska.

Hudební život v Rize kolem poloviny 19. stol. výrazně ovlivnil skladatel Jan Šrámek, který zde nejen vedl městské divadlo a hudební společnost, ale v roce 1861 byl hlavním dirigentem první velké pěvecké slavnosti Němců z celého Pobaltí. U zrodu lotyšského sborového hnutí stála nejen německá inspirace, ale také naše Jednota bratrská, která v Livonsku působila od roku 1729. Její členové učili místní nevolníky zpívat duchovní písně podle not, pomohli sestavit nejméně třináct lotyšských bratrských kancionálů a organizovali kroužky sborového zpěvu. V tomto prostředí v roce 1864 vznikly první lotyšské regionální Svátky písní, po nichž se sborové hnutí rozšířilo i do ostatních krajů. K umělým duchovním písním se postupně přidala i dávná, ještě předkřesťanská folklorní tradice, v níž Lotyši vynikají: Dosud bylo sebráno 1,2 milionu lidových písní. (Zajímavostí je, že neznámou cestou pronikla do Lotyšska slovácká lidová píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj, která se v téměř doslovném lotyšském překladu zpívá dodnes.) V roce 1873 se v Rize konaly první Všelotyšské svátky písní, na nichž poprvé zazněla skladba Baumaņu Kārlise Bože, posvěť Lotyšsko!, pozdější státní hymna. Svátky se staly mohutným impulzem pro rozvoj národního hnutí a dodnes jsou jednou z nejvýraznějších součástí lotyšské národní identity. Jejich repertoár tvoří vlastenecké a lidové písně a každý z těchto svátků je velkou manifestací národní jednoty.

S výjimkou 1. a 2. sv. války se Svátky písní konaly zpravidla jednou za pět let v Rize. Za sovětského období byly pochopitelně poznamenány komunistickou ideologií, ale publikum vždy zůstávalo dlouho po koncertech a zpívalo své oblíbené lidové písně (např. Věj, větříčku!) místo zakázané hymny nezávislého Lotyšska. V poválečné době vznikla také tradice Svátků tanců (1948), Svátků písní a tanců školní mládeže (1960) a byl postaven speciální Velký amfiteátr (1955) v rižském Lesoparku (Mežaparks). Jelikož Lotyšsko bylo stejně jako ostatní pobaltské země v roce 1940 a znovu v roce 1945 okupováno Sovětským svazem, došlo zejména na konci 2. sv. války k masové emigraci. Podobné pěvecké slavnosti pak vznikaly ve všech větších lotyšských exilových centrech v USA, Kanadě, Austrálii, NSR, Anglii a Švédsku. Po přijetí deklarace o obnovení nezávislosti Lotyšska v roce 1990 se konaly 20. všelotyšské svátky písní a tanců, na nichž vystoupilo rekordních 35 000 zpěvák…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí