Po Krakovu a krátkodobě i Plocku je Varšava od roku 1596 historicky třetím hlavním městem Polska. Přestože se za druhé světové války ocitla v ruinách a polovina jejích obyvatel zahynula, jejím metropolitním piedestalem to neotřáslo. Pro svůj několikerý hrdinný odpor se totiž stala symbolem neporazitelnosti polského národa.
Její obléhání vojsky wehrmachtu trvalo od 8. do 29. září 1939 a doprovázely je četné nálety. Bylo tehdy zničeno 12 % domů a zahynulo na 50 000 lidí. V následujících pěti letech okupace zažilo toto milionové velkoměsto systematické ničení a vykrádání. Varšavské cennosti vyváželi Němci do Říše, obyvatele masově zatýkali a židovskou menšinu uzavřeli do ghetta, kde se na 2,6 km2 tísnilo 450 000 lidí, postupně transportovaných do vyhlazovacích táborů. Teror ještě vzrostl, když se 19. dubna 1943 hrstka obyvatel ghetta odhodlala k povstání; dokázala čelit německé přesile skoro měsíc, ale nakonec nacisté vzbouřence utopili v krvi. Následovalo na 90 veřejných poprav, ale ani to Varšavany nezastrašilo a rok nato vypuklo povstání v celém městě. Trvalo tři měsíce, od 1. srpna do 2. října 1944, a k jeho likvidaci museli nacisté použít letadla, těžké zbraně a početné divize, které pak scházely na válečných frontách. Toto povstání si vyžádalo na 200 000 životů a bylo při něm zničeno 87 % všech budov a 91 % průmyslových podniků.
Co dřívější učebnice zamlčely: likvidaci města z druhého břehu Visly nečinně přihlížela Rudá armáda; dokonce zabránila přistát spojeneckým letadlům s pomocí. Trvalo ještě tři a půl měsíce, než Varšavu konečně 17. ledna 1945 osvobodila. Na zasedání vlády o dva týdny později bylo rozhodnuto, že Varšava zůstane hlavním městem. V té době ovšem žila v sutinách města sotva desetina původního počtu obyvatel. (Předválečného počtu 1,3 mil. dosáhla Varšava teprve v roce 1970, dnes v ní žijí skoro dva miliony lidí.)
Po rychlé obnově mostů, továren a domů započala v roce 1951 i rekonstrukce historického jádra. Jedním ze vzorů pro obnovu bylo 57 vedut města, které namaloval slavný Benátčan Canaletto. A výsledek je natolik zdařilý, že UNESCO v roce 1980 zařadilo Staré Město na seznam Světového dědictví.
S dojetím vzpomínám na průvodkyni, která nám v 80. letech hrdě ukazovala tmavěji zbarvené zlomky originálního zdiva v Královském zámku a vyjmenovávala, kdo všechno přispěl darem na jeho obnovu – včetně britské královny. Většina mobiliáře sem však byla svezena ze všech koutů Polska. Mnohé artefakty ze zámku odvezli Varšavané mimo město a uchovávali je po celou válku tajně ve sklepích. Dlužno podotknout, že v socialistickém režimu přišla obnova feudálního zámku na řadu až jako poslední: v letech 1971–1988.
Dnes už se takovými detaily průvodci nezaobírají, a přece je návštěva zámku stále úžasným zážitkem. Stačí jmenovat Taneční sál ozdobený 17 dvojicemi zlacených sloupů nebo Senátorský sál s erby všech polských oblastí, kde byla roku 1791 přijata demokratická ústava 3. května, po americké druhá na světě. Mramorový sál upoutá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Polsko