Zatímco Pardubice mají ve znaku půlku bílého koně, nedaleké Kladruby nad Labem hned koně dva, bílého a černého. A nad heraldickým štítem císařskou korunu. To proto, že císař Rudolf II. povýšil zdejší hřebčín na dvorní. V roce 2002 se spolu s kmenovým stádem běloušů stal národní kulturní památkou. Starokladrubáci jsou jediným uznaným českým plemenem koní.
Dopravní značky již zdaleka upozorňují, komu Kladruby patří. Úzké silničky lemují husté aleje statných lip a javorů a také bíle natřená břevna ohrad, ohraničujících pastviny, jež se táhnou, kam až oko dohlédne. Zeleň svěží trávy a korun stromů, navíc bílé květy kaštanů a k tomu bělouši pasoucí se v bíle označených výbězích vytvářejí na jaře barevně sladěné, idylicky klidné prostředí.
Život nijak nespěchá ani v samotném hřebčíně. Na parapetech oken se mezi listy břečťanu, jenž se plazí po zdech, líně válejí kočky. Koně v uzavřených boxech se zdobenými sloupky si spokojeně pochutnávají na ovsu a ze vrat stájí s volným ustájením vykukují zvědavé hlavy klisen a hříbat.
Kladrubský hřebčín stojí na stejném místě již přes čtyři staletí. Když Pernštejnové v roce 1560 prodávali zadlužené pardubické panství, do rukou budoucího císaře Maxmiliána II. se dostaly i kladrubský dvůr a obora s chovem koní. O tři roky později založil hřebčín, který se dekretem jeho syna, císaře Rudolfa II., stal v roce 1579 hřebčínem dvorním. Pro ceremoniální účely měl dodávat ke dvoru majestátní kočárové koně, galakarosiéry, zapřahané do velkých kočárů neboli karos. K tomuto účelu se typově nejvíce hodili teplokrevní španělští a italští koně, kteří se tak stali základem starokladrubského chovu. Po zániku koní starošpanělských a staroitalských pak zůstal kladrubský kůň jediným představitelem kdysi slavné rasy, v níž se zachovaly tvary středověkých koní.
Typickým znakem starokladrubáků je především klabonosá hlava, koně mají středně dlouhý válcovitý trup, mohutnější hrudník a vysoko zvedají přední končetiny, což je patrné hlavně při klusu. Vyznačují se klidnou povahou, poslušností, rychlostí a vytrvalostí, jsou snadno ovladatelní a krásní. Všechny tyto vlastnosti je předurčily k dvorní službě. Císařský kočár totiž nemůže táhnout kůň, který kope a splaší se, když kolem hřmí slavnostní salvy. Bělouši byli využíváni při ceremoniích, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům. Ve Vídni se těšili značné oblibě, v postrojích bohatě zdobených zlatem a zapřaženi do černých kočárů s pozlacenými detaily kombinovaly černou a žlutou, což byly barvy vídeňského císařského dvora.
Maxmilián si ke stájím nechal postavit jednoduchý zámek, k němuž později přibyl kostel svatého Václava a správní a provozní budovy, dům správce hřebčína, jízdárna a kovářská dílna. Z mnoha přestaveb a dostaveb stojí za zmínku empírové stáje, vybudované Jose…