Severní konec Komského jezera stráží impozantní pyramida Monte Legnone (2609 m n. m.), jejíž jeden boční hřbet se vytrácí na malém poloostrově Olgiasca, až trochu podivně zahnutém do pravého úhlu – často bývá připodobňován ke zkřivenému prstu, ukazujícímu přes záliv na nedaleké město Colico. Na špici tohoto odlehlého útržku země existovala již v 7. stol. komunita mnichů při kapli zasvěcené mučednici sv. Justýně.
Ke konci 11. stol. sem přišli benediktinští mniší šířící ideje clunyjské reformy a v roce 1138 zreformované opatství dokončilo stavbu kostela zasvěceného Panně Marii. Ten byl ale již po šestnácti letech rozšířen a pro změnu svěřen pod ochranu sv. Mikuláše. O století později biskupství v Comu podává o klášteru Piona zprávu jako o jednom ze dvanácti nejbohatších v diecézi. I zde však platilo „všeho do času“, a tak pozvolný úpadek v následujících stoletích skončil roku 1798, kdy úřady napoleonské Cisalpinské republiky zabavily klášteru majetek a prodaly jej v aukci.
Další osudy kláštera nebyly bez zajímavosti. Na sklonku 19. stol. stát spolu s provincií Como vložily prostředky do restaurování kostela, které probíhalo několik desetiletí. V roce 1935 koupil klášterní budovy podnikatel Pietro Rocca, jenže když ten samý rok přišel jeho bratr o život v italsko-etiopské válce, rozhodl se spolu se svou matkou pro gesto usmíření a klášter věnoval kongregaci cisterciáků, kteří jej od roku 1938 spravují dodnes.
Areál kláštera, k němuž se z obce Olgiasca sjíždí po staré silnici dlážděné oblými kameny, je půvabné místo s nádherným výhledem na západní břeh jezera. Pro návštěvníky jsou vyhrazeny otevírací hodiny, během nichž mohou větší částí areálu volně procházet. Jejich první kroky většinou vedou ke kostelu sv. Mikuláše, jehož vchod uzavírají dveře s šesticí bronzových reliéfů, tematicky se vztahujících k sv. Benediktovi; autorem je současný sochař Giussepe Abram. Jednolodní interiér kostela je prostý, ale o to působivější, jelikož loď má neomítnuté kamenné stěny, a pozornost tak okamžitě přitáhne presbytář s pozůstatky freskové výmalby datované do 12. a 13. stol. Nejzachovalejší je tu freska apoštolů, jejichž obličeje mají nápadně byzantské rysy. Pozůstatky fresek zdobí i stěny sousedící klášterní křížové chodby, která se řadí k nejvyspělejším ukázkám pozdní románské architektury v Lombardii. Tady vedle celkového řešení rajského dvora zaujmou hlavně hlavice sloupů arkád, zdobené vesměs jednoduchými rostlinnými motivy.
Klášterní areál vybízí také k několika procházkám. Je možné se projít ke klášternímu přístavišti, alejí cypřišů k další vyhlídce na pobřeží anebo krásným sadem olivovníků ke grottě se sochou Panny Marie. Společným jmenovatelem těchto procházek je poklid, rušený obvykle jen šuměním větru a zpěvem ptactva. Na zpáteční cestě k parkovišti pak lze ještě navštívit klášterní prodejnu a koupit si například med, likéry, kosmetiku či jiné produkty, které mniši vyrábějí, většinou z přírodních surovin…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vietnam