Královské opatství svaté Marie z Alcobaçy, které leží asi 100 km severně od Lisabonu, bylo jedním z nejbohatších a nejvlivnějších v portugalských dějinách. Dnes patří klášter k nejslavnějším památkám v zemi a od roku… je zařazen na listinu Světového kulturního dědictví UNESCO. Jméno mu daly říčky Alcoa a Baçca, na jejichž soutoku byl postaven.
Malebně položené místo znali již Římané jako Eburobrigu. Ke stavbě zajišťující mu nesmrtelnou proslulost vedla ovšem od římských dob ještě dlouhá cesta spojená s maurskými výboji, a zejména s následným vytlačováním muslimů zpátky k jihu. Další úlohu sehrál i samotný vznik nezávislého portugalského království. První portugalský král Afonso Henriques přijal královský titul a odmítl kastilskou nadvládu po slavném vítězství nad muslimy v roce 1139 u Ourique. V březnu 1147 pak porazil Maury u Santarému, a později téhož roku je vyhnal i z Lisabonu. Jeho království se tak rozrostlo o notný kus území. Duchovní oporou portugalského krále, ale zároveň také jeho významným politickým spojencem v dlouhých jednáních o uznání nového státu papežem byl Bernard de Fontaine, představený cisterciáckého opatství v Clairvaux. Před bitvou u Santarému učinil Afonso Henriques slib, že v případě vítězství udělí Bernardovým cisterciákům jako léno území, které lze obsáhnout pohledem z kopců Albardos, aby tam mohli vybudovat nový klášter. Základní kámen malého klášterního kostela položil snad sám král hned v roce 1148, o několik let později byl založen klášter. Cisterciáčtí mniši začali podle regulí svého řádu obdělávat okolní půdu a zúrodňovat ji. Přicházeli sem zejména z Burgundska stále další, a tak se v roce 1178 začalo se stavbou nového velkého kláštera, která byla dokončena v roce 1222. Ve stejné době se stavěly i nové budovy hlavního cisterciáckého centra ve francouzském Clairvaux. Asi není náhodou, že v roce 1179 také papež Alexandr III. oficiálně uznal Portugalské království jako nový křesťanský stát.
V průběhu následujících šesti století byl klášter několikrát přestavován a rozšiřován, podle řádových pravidel v něm žilo 999 mnichů. Ještě ve 13. století zde vznikla první veřejná škola a také první lékárna v Portugalsku. Opat z Alcobaçy patřil k nejvyšším hodnostářům v zemi, vládl třinácti městům, třem přístavům a patřily mu dva zámky. Klášter se stal jedním z nejvýznamnějších portugalských duchovních center. V jeho knihovně bylo nashromážděno přes 100 000 svazků včetně cenných rukopisů. Bohužel, při zemětřesení v roce 1755, a především pak při obsazení napoleonskou armádou roku 1811 došlo k nenávratnému zničení části knihovny, stejně jako mnohých dalších uměleckých pokladů. V roce 1834 byl klášter sekularizován a téměř sto let sloužily jeho budovy jako kasárny, stáje apod. Teprve v roce 1930 se stal klášter národní kulturní památkou a začalo se s opravami.
Při pohledu zvenčí působí klášter daleko mladším dojmem, protože jeho průčelí je od poslední přestavby v 18. století barokní, z původního gotického se dochoval pouze portál a růžice kostela. Jakmile ale návštěvník vstoupí do klášterního kostela, přes nějž vede cesta i do dalších klášterních místností, obklopí ho náhle čistá gotická architektura, v duchu cisterciáckého řádu bez jakýchkoli ozdob. Vzhledem k tomu, že z původní podoby francouzských opatství v Citeaux, Clairvaux a Cluny se dochovalo jen málo, je Alcobaça dnes právem považována za nejčistší příklad cisterciácké architektury v celé Evropě.
Interiér klášterního kostela je halový, rozdělený 24 svazkovými pilíři do tří stejně vysokých lodí a prosvětlovaný postranními okny. Z levé postranní lodi se vchází do nádherné křížové chodby. Původně byla přízemní, na počátku 14. stol. ji z příkazu krále Dinise postavili bratři Domingo a Diogo Dominguesovi. Její horní patro jako by sem trošku nepatřilo – je o dvě století mladší, v manuelistickém stylu ho vytvořili opět bratři, Diogo a João do Castilho. Uprostřed severního křídla křížové chodby stojí nádherná kašna, za níž je vchod do jedné z nejstarších dochovaných částí kláštera, kterou tvoří refektář a sousední kuchyně se skladem potravin. Kuchyně je vskutku monumentální, 18 metrů vysoká a s obrovitým ohništěm, kde se prý mohlo najednou opékat šest volků. Kanálkem v podlaze dodnes protéká voda přivedená sem z říčky Baça do kamenné nádržky, kde se uchovávaly živé ryby.
Na závěr se zastavme ještě jednou v klášterním kostele. V ramenech příčné lodi zde proti sobě stojí nádherně sochařsky zpracované sarkofágy krále Pedra I. a jeho milenky Ines de Castro. Sarkofág Inés spočívá na šesti sochách se zvířecími těly a lidskými hlavami, na bocích ho zdobí reliéfy s výjevy ze života Krista. Pedrův sarkofág je nesen šesti lvy, reliéfy zachycují scény ze života Pedrova patrona, sv. Bartoloměje, ale také základní momenty ze života Pedra a Inés. Na víku každého sarkofágu podpírá šest andělů ležící postavu – král a jeho osudová láska jsou otočeni nohama proti sobě, aby si v den zmrtvýchvstání mohli vzájemně ihned pohlédnout do očí. Příběh obou milenců umělecky zpracoval mimo jiné i portugalský národní básník Luís de Camões, který mu věnoval část svého eposu Lusovci.
Portugalský král Alfonso IV. vybral pro svého prvorozeného syna Pedra za manželku princeznu Constanzu Leonskou, kastilskou infantku, jež přijela i se svým dvorem v roce 1339 do Lisabonu. Pro Portugalsko významné spojenectví s mocným sousedem se záhy projevilo i v rovině vojenské, společná portugalsko-kastilská armáda porazila v bitvě u Salada marockého sultána a zastavila jeho invazi na Pyrenejský poloostrov. Pedro ovšem namísto k manželce zahořel láskou k její dvorní dámě Ines de Castro, krásné mladé galicijské šlechtičně. Jeho láska byla opětována a král Alfonso musel nakonec poslat Ines pryč ode dvora. V roce 1345 ovšem zemřela při porodu Constanza a Pedro nechal přivézt Ines zpátky. Zařídil jí sídlo nedaleko města Coimbra, kde s ní v dokonalém štěstí pobýval a kde během následujících deseti let také přivedli na svět čtyři potomky. Král Alfonso se však nikdy s volbou svého syna nesmířil a považoval ji za hrozbu pro portugalský stát. Nakonec podlehl našeptávání některých svých rádců a souhlasil s tím, aby byla Ines odstraněna. Trojice králových rádců využila Pedrovy nepřítomnosti a 7.1. 1355 Ines zavraždila.
Rozlícený Pedro se postavil do čela povstání proti svému otci a Portugalsko se ocitlo na prahu občanské války, které nakonec zabránil arcibiskup z Bragy. Hluboká bolest však v Pedrovi zůstala a zřejmě ovlivnila trvale jeho mysl. Alfonso IV. za dva roky zemřel a Pedro nastoupil na portugalský trůn. Kromě pořadového čísla jedna za svým jménem získal také přídomky Mstitel či Ukrutný, občas ale též Spravedlivý. Ihned po nástupu na trůn se dohodl se svým jmenovcem, kastilským králem Pedrem I., shodou okolností zvaným Krutý, na vydání dvou Inesiných vrahů, kteří se skrývali v Kastilii. Pedro Coelho a Álvar Gonçalves byli přivezeni do Santarému a tam veřejně popraveni způsobem mimořádně krutým – kat je zaživa stáhl z kůže a vyrval jim srdce z těla. Po této exekuci nastal čas výjevu ještě morbidnějšího. Pedro vyhlásil, že se kvůli legalizaci dětí s Ines kdysi tajně oženil. Svatba se měla údajně konat v kostele sv. Vincenta v Bragançe, městě ležícím v nejodlehlejší části severovýchodního Portugalska. Nyní Pedro sezval všechny portugalské šlechtice do katedrály v Coimbře. Z hrobu v klášteře sv. Kláry nechal vyzvednout nabalzamované tělo Ines a ustrojit ho do královských korunovačních šatů. V katedrále pak proběhla oficiální korunovace, po níž byl celý dvůr nucen složit hold své královně a políbit jí ruku. Z Coimbry byla královnina mrtvola převezena v slavnostním procesí osvětlovaném pochodněmi do Alcobaçy a tam uložena do sarkofágu v levé příčné lodi klášterního kostela. Pedro zemřel ve městě Estremoz o deset let později ve věku sedmačtyřiceti let. I jeho ostatky byly převezeny do Alcobaçy a uloženy do druhého sarkofágu v pravé příčné lodi.
Tak velká láska, že pro ni život nestačí – tak charakterizuje příběh Pedra a Ines básník Luís de Camões. V klášterním kostele v Alcobaçe jejich osudy znovu ožívají…