Kostarika fauna
Na mnoha místech se v tomto čísle zmiňuje v souvislosti s Kostarikou a její přírodou termín biodiverzita. Ano, Kostariku můžeme bez uzardění prohlásit za jednu z královen biodiverzity na světě, což pochopitelně platí i pro její obyvatele z živočišné říše.
Největší druhové bohatství připadá na bezobratlé (asi 493 000 druhů), a to zejména na hmyz (přes 300 000 druhů). Pro laiky však většina bezobratlých nebývá příliš atraktivní, nadšení vzbudí zpravidla jen krásný motýl nebo zajímavý brouk. I takovými samozřejmě Kostarika oplývá, ať už jsou to někteří babočkovití či otakárkovití motýli, nebo třeba zdejší poddruh herkula antilského, který patří k největším broukům na světě a jehož samce se dvěma rohy, jedním na hlavě a druhým, ještě delším, na předohrudi, si snad nikdo nemůže splést s žádným jiným druhem. Přesto si ale přiznejme, že hlavní zájem turistů se soustředí na ptáky a savce, v případě milovníků potápění či alespoň šnorchlování pak rovněž na podvodní svět.
Nejsnáze pozorovatelnými obratlovci jsou ptáci, zejména pokud si do cestovního zavazadla nezapomeneme přibalit dalekohled, což lze do Kostariky jedině doporučit. Nejnovější seznam Kostarické ornitologické společnosti z července 2021 zahrnuje už 923 druhů, přičemž asi 600 druhů ptáků žije v Kostarice trvale, ostatní jsou většinou zimní hosté, kteří sem přilétají z USA a Kanady. K nejatraktivnějším skupinám patří kolibříci, drobní ptáci přezdívaní pro své pestré a lesklé zbarvení „létající drahokamy“. Živí se převážně květním nektarem, který sají za letu, stravu si doplňují hmyzem a jinými drobnými bezobratlými. Pohled na kolibříka, který zdánlivě stojí na místě s rozmazanými křídly, neboť frekvenci jejich mávání lidské oko není schopné jinak zaznamenat, a s dlouhým tenkým zobákem zabořeným do květu je úchvatný a nezapomenutelný. V Kostarice bylo zaznamenáno 52 druhů kolibříků. Nejmenší z nich, kolibřík vulkánový, váží pouhé 2 g a vyskytuje se ve vyšších polohách. Obyvatelem mlžných lesů je největší, až 15 cm dlouhý kolibřík fialkový, kterého lze i s dalšími druhy nejen kolibříků dobře pozorovat v Biologické rezervaci mlžných lesů Monteverde. Jedním z kostarických endemitů je kolibřík mangrovový, obývající pobřežní mangrovové lesy na pacifickém pobřeží.
K obyvatelům rezervace Monteverde, ale třeba také mlžných lesů v pohoří Talamanca patří i slavný kvesal chocholatý, největší druh trogonů. Z nádherně smaragdově zelených ocasních per, přesněji svrchních ocasních krovek samců, dlouhých 30–85 cm zhotovovali Aztékové i Mayové čelenky, které nosili panovníci, vybraní šlechtici a kněží, jež tyto ozdoby spojovaly s bohem Quetzalcóatlem, Opeřeným hadem, stvořitelem a bohem vzdělanosti. Kvesal byl považován za jedno z jeho zvířecích vtělení. Má se za to, že v předkolumbovských dobách domorodci kvesaly chytali, vytrhávali jim ocasní pera, která samci během několika let opět dorostou, a zase je pouštěli na svobodu. V moderní době se největší úcty dostává kvesalovi v Guatemale, která ho má ve státním znaku, na vlajce a pojmenovala po něm i svou měnu. Kvesal chocholatý vytváří dvě populace považované dnes za poddruhy, i když se objevují i názory, že by měly být klasifikovány jako samostatné druhy. Jedna se vyskytuje od jižního Mexika po Nikaraguu a druhá pouze v Kostarice a západní Panamě.
Nepřehlédnutelní jsou díky svým velkým a často nápadně pestře zbarveným zobákům zástupci tukanovitých. V Kostarice žije šest druhů – dva druhy tukanů a čtyři druhy trochu menších arassariů. Prakticky na celém území státu, především ve stálezelených lesích v nižších polohách, lze pozorovat tukana krátkozobého, na jehož zobáku se střídají zelená, oranžová, modrá a vínová barva. Podle toho se snadno pozná od jinak podobného tukana žlutohrdlého (v Kostarice se vyskytuje poddruh označovaný v češtině někdy jako „tukan hnědohřbetý“), jehož zobák je „jen“ žluto-hnědý. Zajímavé je, že vědci si dodnes nejsou jistí tím, k čemu je tukanům jejich velký, a přitom díky vzduchovým komůrkám velmi lehký zobák vlastně dobrý.
V Centrálním údolí nebo třeba kolem sopky Arenal se vyskytuje jiný podivuhodný pták, vlhovec aztécký. Hnízdí na vysokých solitérních stromech v polygynních koloniích, kde se nejsilnější samec páří skoro se všemi samicemi. Každá samice si splétá z různých vláknitých rostlin vakovité hnízdo zavěšené na větvi, které bývá přes metr dlouhé. Kromě rozmnožování je tento vlhovitý pěvec pozoruhodný svým zpěvem, táhlým vlnivým stoupavým bubláním, jehož melodičnost vynikne hlavně při poslechu z větší dálky, z blízka trochu ruší nepřeslechnutelné ječivé podtóny.
Nezapomenutelné je také setkání s velkými papoušky, zejména se středoamerickým poddruhem ary arakangy, který se vyskytuje především v nížinných tropických lesích. Nejlepšími lokalitami k pozorování těchto modro-žluto-červených krasavců jsou národní parky Corcovado a Carate. Tito arové jsou monogamní, vytvářejí trvalé páry, které jsou spolu celý život. Často bylo pozorováno, že po úhynu jednoho člena páru druhý hyne krátce poté.
Zdá se až neuvěřitelné, že při množství nápadných barevných druhů se národním ptákem Kostariky stal drozd hnědý, malý nenápadný šedohnědý pěvec, místními zvaný yigüirro, rozšířený od Mexika po Kolumbii. Vyskytuje se prakticky po celé zemi, často v blízkosti lidských sídel, a Kostaričané si ho zamilovali především pro krásu jeho zpěvu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kostarika