Kostarika národní parky
Největším turistickým magnetem Kostariky jsou ohromující národní parky a rezervace s bohatou faunou a flórou, které pokrývají více než čtvrtinu rozlohy země.
O jedinečnosti kostarických chráněných území vypovídá i to, že tři z nich jsou zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO, konkrétně chráněná oblast Guanacaste, tvořená souborem několika lokalit na severozápadě země u hranic s Nikaraguou včetně národních parků Santa Rosa, Rincon de la Vieja a Guanacaste, na opačném konci země přeshraniční oblast, kterou na kostarické straně tvoří rezervace Cordillera Talamanca–La Amistad a na panamské navazující národní park La Amistad, a konečně národní park Isla del Coco, což je maličký osamělý ostrov v Pacifiku asi 550 km od kostarického pobřeží, jemuž věnujeme samostatný článek. Stejnou pozornost si však zasluhují i další národní parky a rezervace, z nichž si několik blíže představíme v následujících odstavcích.
Karibský ráj želv
První kroky mnohých turistů vedou do národního parku Tortuguero vzdáleného přibližně dvě hodiny jízdy na severovýchod od hlavního města. Lidé z celého světa se sem sjíždějí za přírodním představením, jež mnozí označují za jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Kromě turistů totiž na zdejší pobřeží Karibského moře míří každoročně od března do listopadu až 40 000 karet obrovských, aby zde nakladly svá vejce. Největší šance na výjimečná pozorování se naskýtá v červenci a srpnu. Noční výpravu za tímto dojemným zážitkem je možné podniknout pouze za doprovodu průvodce, výhradně v tmavém oblečení a s fotoaparátem bez blesku. Lov želv je v Kostarice poměrně vysoce pokutován a opakované porušení zákona může skončit až uvězněním. Spoustu zajímavostí o mořských želvách se dozvíte i v jejich místním muzeu.
Tortuguero je oblastí plnou mokřadů, močálů a mangrovů, kde se prohání nespočet druhů ryb, nezřídka lze zahlédnout kajmany a občas dokonce i ohrožené kapustňáky. Park je protkaný vodními kanály a cesta do jeho nitra je možná pouze po vodě nebo letadlem. Ubytovat se lze přímo ve městečku Tortuguero nebo v okolních rezortech. Nabídka ubytování není příliš bohatá, proto minimálně v hlavní sezoně od prosince do března není na škodu včasná rezervace. Na exkurze do národního parku se jezdí v loďkách s průvodci, kteří vědí, kde a kdy je největší pravděpodobnost spatřit určitá zvířata. V korunách stromů se nejčastěji prohánějí vřešťani, zatímco na větvích se pohupují lenochodi. Přítomnost zvířat nelze stoprocentně zaručit, vždyť nejsme v zoologické zahradě, ale ve volné přírodě. Odvážnější návštěvníci se mohou dostat do těsnější blízkosti zvířat při plavbě na kajaku.
Tichomořská perla
Národní park Manuel Antonio je s rozlohou 1983 ha sice druhým nejmenším v Kostarice, ale právě zde spatří návštěvníci často nejvíce různých živočichů. Vyskytuje se tu více než 100 druhů savců a asi 350 druhů ptáků. Kdo by také nechtěl žít v malebném prostředí tropického lesa lemovaného písčitými plážemi a skalnatými útesy.
Nejbližším městem je Quepos, kam trvá stosedmdesátikilometrová cesta ze San José minimálně tři hodiny, pokud ale nebude zrovna přes silnici číslo 34 přecházet třeba lenochod. Oblíbenou zastávkou po cestě je most přes řeku Tárcoles, ze kterého můžete pozorovat až čtyřmetrové krokodýly. Opravdu jsou tam téměř vždy. Jen pozor, zábradlí mostu není příliš vysoké.
V parku Manuel Antonio je omezen denní počet návštěvníků, proto se doporučuje vstupenky koupit předem elektronicky. Návštěvu je vhodné podniknout hned ráno, protože brány parku se zavírají už v 16 hodin. Stezky lze sice projít volným tempem za dvě až tři hodiny, ale rozhodně by byla škoda nevyhradit si čas na odpočinek na některé z úchvatných pláží. Na cestě k parku potkáte velké množství průvodců a využít jejich služeb vůbec není špatný nápad. Vědí, kde se zdržují jaká zvířata, a navíc s sebou obvykle nosí kvalitní dalekohled. Doprovodí vás asi jeden kilometr k pláži Manuel Antonio, nejčastěji upozorní na lenochody, chápany, leguány a vysokou zvěř. Komentovaná prohlídka končí před jediným místním obchůdkem s bistrem. Ačkoliv se na oficiálních stránkách parku uvádí, že můžete vnášet ovoce a sendviče zabalené v recyklovatelných obalech, strážci parku u vstupu pečlivě kontrolují návštěvníkům batohy a nemilosrdně vyhazují téměř všechno poživatelné včetně cigaret a alkoholu. Předejdou tak zakázanému krmení zvířat i kumulaci odpadků. O potraviny by však návštěvníci možná přišli i tak. Místní mývalové se totiž nerozpakují hrábnout turistům do batohu a posvačit jejich proviant. Nejeden návštěvník tu s nimi o svůj batoh bojoval. Nepozorní návštěvníci mohou mít problémy i u bistra – všudypřítomné malpy kapucínské si často něco ukořistí.
Přilehlé městečko Manuel Antonio nabízí rozmanitou škálu restaurací, barů a obchůdků se suvenýry. Místo je také oblíbeným místem surfařů, o čemž svědčí i množství surfařských škol. Kuriózní zážitek nabízí restaurace El Avión, nacházející se přibližně 1,5 km od městečka na cestě do Queposu. Jde totiž o vyřazené americké vojenské letadlo, na jehož palubě si pochutnáte s úchvatnými výhledy na Tichý oceán.
Hvězdy kostarické fauny
Celebritami kostarické fauny jsou bezpochyby lenochodi. Své jméno oso perezoso, „líný medvěd“, si vysloužili nejen pro svůj pomalý, jakoby malátný pohyb, ale také díky tomu, že si denně dopřávají až dvacet hodin odpočinku. Pomalý je i jejich metabolismus – potravu mohou trávit klidně až měsíc a velkou potřebu vykonávají přibližně jednou týdně. Většinu svého života tráví zavěšeni v korunách stromů, ale tento fyziologický proces je nutí slézt dolů a riskovat, že se ocitnou ve spárech predátorů. Vědci si stále lámou hlavu, proč si lenochodi tak zahrávají, a v průběhu doby přišli s nerůznějšími teoriemi. Třeba v roce 2014 byla publikována velmi zajímavá teorie o mutualistických vztazích mezi lenochodem, symbiotickými zelenými řasami rodu Trichophilus, které rostou na jeho srsti, a můrami zavíječi rodu Cryptoses, rovněž obývajícími lenochodí kožich. I když byla podpořena některými laboratorními daty, má také své odpůrce, kteří nedávno přišli s vysvětlením docela prostým. Podle něj je defekace na zemi zděděným chováním po dávných předcích, které přetrvává, neboť zatím nikdy neexistoval selektivní tlak na lenochody, aby začali defekovat shůry jako ostatní obyvatelé korun stromů.
Pokud nemůžete na lenochoda dlouho narazit, dobře se rozhlédněte po okolních stromech. Až uvidíte štíhlý kmen s prosvětlenou korunou a dlanitě složenými listy, pozorně se zadívejte nahoru. Možná půjde o cekropii neboli jarumu, na jejíchž větvích se tenhle roztomilý živočich může pohupovat. Listy tohoto stromu, ve španělštině známého jako guarumo, mají vysokou výživnou hodnotu a jsou lehce stravitelné. Z vědeckých studií vyplynulo, že populace lenochodů obklopená větším počtem těchto stromů má více potomků a dožívá se vyššího věku. Strom navíc žije v symbióze s mravenci, kteří také tvoří součást lenochodího jídelníčku.
V Kostarice žijí dva druhy lenochodů. Častěji narazíte na lenochoda hnědokrkého z čeledi tříprstých lenochodů, který je, byť v lenochodím módu, daleko aktivnější, zatímco lenochod krátkokrký z čeledi dvouprstých lenochodů přes den převážně spí. Oba druhy mají až deseticentimetrové zahnuté drápy, které jim umožňují šplhat po stromech a zavěšovat se na větve. Až 90 % svého života stráví zavěšení na stromě hlavou dolů. Mohou si to dovolit, protože jejich vnitřní orgány jsou spojeny s hrudníkem, a netlačí tak na plíce. Na jejich srsti rostou již zmíněné řasy, které ji zbarvují do zelena, a maskují tak lenochoda do jisté míry před predátory. Podle některých názorů slouží tyto řasy lenochodům i jako doplněk stravy.
Téměř jistě jsou lenochodi k vidění v národním parku Manuel Antonio a často také v Tortugueru. Pokud se nepoštěstí, existuje ještě možnost navštívit některou ze santuarios de perezosos, doslova „svatyní lenochodů“. Tyto rezervace se nacházejí v různých koutech Kostariky a jejich zaměstnanci spolu s dobrovolníky z celého světa se starají o zraněná zvířata a také o okolní životní prostředí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kostarika