Královna Baltu – s takovým uznáním hovořil Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., o Lübecku, který navštívil na vrcholu jeho prosperity v roce 1444. Současník husitských válek a znalec českých poměrů, kterého známe jako autora spisu Historia Bohemica a lichotivého výroku o vzdělanosti husitských žen, asi nepřeháněl: Lübeck tehdy patřil k největším městům v Evropě, a to i přesto, že byl o mnoho mladší než řada měst jemu podobných – bylo mu tehdy „teprve“ 300 let.
Jeho předchůdkyní byla slovanská osada jménem Liubice (tedy cosi jako Milá) založená na počátku 9. stol. u soutoku řek Trave a Schwartau. Slované, přesněji Obodrité, už vyznávali křesťanství a zde si postavili hrad, který byl centrem celého jejich kmenového svazu a měl být oporou Karlovců, jejichž spojenci Obodrité v té době byli, proti (tehdy ještě) pohanským Sasům. Hrad však nepřežil útok jiných Slovanů, pohanských Ránů z ostrova Rujány v roce 1138, a byl do základů vypálen.
Strategická poloha místa však byla příliš lákavá, než aby zůstala bez povšimnutí, a tak už roku 1143 zde vznikla nová osada. Hrabě Adolf II. ze Schauenburgu, vládce Holštýnska, postavil nový hrad na pahorku Buku (odtud staré české jméno města Bukovec), nad soutokem řek Trave a Wakenitz (po výstavbě několika kanálů je to dnes ostrov, na němž se rozkládá stará část Lübecku), přilehlou osadu osídlil německými kolonisty a založil zde první německý přístav při Baltském moři. Roku 1158 hrad postoupil mocnému Jindřichu Lvovi, ale vzápětí, jak už víme, domluvili se lübečtí obchodníci se svými nedávnými soupeři z Gotlandu a společně ustavili slavnou hanzu. V ní hrál Lübeck zcela výjimečnou úlohu – nejenže byl jejím prvním a zakládajícím členem, ale právě zde se na pravidelných jednáních scházeli zástupci hanzovních měst. Výhodná poloha zaručila Lübecku zvláštní postavení. Už od počátku 13. stol. byl hlavním přístavem pro německé kolonisty odplouvající do úrodných, řídce obydlených oblastí ve východním Pobaltí, dobývaných pod záminkou šíření křesťanství a ovládaných pak livonským řádem a řádem německých rytířů.
Další vazby k německým feudálům a proměnlivé vztahy k říši můžeme omezit jen na sdělení, že už ve 12. stol. se Lübeck stal svobodným říšským městem. Formálně sice byl podřízen přímo císaři (proto se k jeho úloze pochvalně vyjadřoval i Karel IV.), ale byl spravován vlastní městskou radou, sestávající z představitelů kupeckého patriciátu, bez ohledu na šlechtický nebo plebejský původ. A tento stav trval až do 19. stol. Během této dlouhé doby nebyl Lübeck samozřejmě ušetřen různých válek a zásahů přicházejících zvenčí. Nakrátko byl formálně součástí Saského vévodství a později Holštýnského hrabství, počátkem 13. stol. byl v držení Dánska, poznamenaly ho události třicetileté války a za francouzské okupace v letech 1810–1813 byl dokonce včleněn do Napoleonova císařství v rámci nově vytvořeného departementu Bouches-de-lʼElbe. Už ve středověku měl mohutné hradby, které byly v 17. stol. ještě zdokonaleny důmyslnou soustavou opevnění. Uznávaný inženýr Johan van Valckenburgh tehdy proměnil město v důmyslnou pevnost ve stylu ve své době takřka nedobytných francouzských pevností. Lübeck byl i jedním z opěrných bodů německé Kriegsmarine za 1. sv. války a pak, a to nejvíce, ho poznamenaly spojenecké nálety v letech 1942–1945. V pozitivním smyslu se do života města promítly jeho proměny po válce, kdy se stalo jedním z nejvýznamnějších německých měst s rozvinutým průmyslem (zejména strojírenstvím), dobře fungující infrastrukturou a řadou kulturních institucí včetně několika vysokých škol. Nesmírně důležitý je Lübeck rovněž jako největší ně…
Úplné znění článku naleznete zde