Krk
Už dávní Římané mu pro jeho přírodní bohatství (včetně velmi kvalitní vody) říkali Insula aurea. Jméno Curicta odvodili z ilyrského Kurik a řeckého Kurikon. Chorvaté, kteří sem přišli v 7. stol., ho pak zkrátili na Krk, slovo pro neslovanské cizince téměř nevyslovitelné. Dalmáti však ostrov nazývali Vikla, což Byzantinci změnili na Vekla, Italové později na Veglia a Němci na Vegl. Sami domorodci si říkají Boduli a jsou hrdí na svůj čakavský dialekt.
Ostrov Krk platí za největší v chorvatském Jadranu, i když je s rozlohou 405,80 km² jen o dva hektary větší než sousední Cres. Patrně k tomu přispěla i jeho větší kompaktnost: délka pobřeží 190 km ku creským 248 km hovoří za vše. Dalším důvodem je dostupnost Krku, o kterou se v roce 1980 postaral 1450 m dlouhý most; oproti přívozu umožnil podstatně rychlejší přístup k letišti, které tu Rijeka měla už deset let, protože na pevnině pro ně nebylo místo. Zračna luka se opravdu jeví jako malý zázrak, i když jde v překladu o „vzdušnou louku“ čili letiště. Letiště malé, ale přehledné: má přistávací dráhu dlouhou 2500 m a širokou 45 m a létají sem hlavně nízkorozpočtové společnosti. Za most se 40 let platilo, teď už je pátým rokem přejezd zdarma.
Dávným osadníkům se o takovém pohodlí ani nesnilo. I když nálezy keramiky svědčí o prehistorickém osídlení, jmenovitě doloženi jsou až ilyrští Japodové a po nich Liburnové udržující obchodní kontakty s Řeky. Z Pobaltí vedla až sem jantarová stezka. To samozřejmě neuniklo Římanům, kteří tu založili v 1. stol. př. n. l. město Curicum a ve 3. stol. n. l. město Fulfinium. Za římské občanské války ve zdejším zálivu zvítězil dočasně Pompeius nad Caesarem.
V 7. stol. ostrov zpustošili Avaři, ale po nich přišli slovanští Chorvaté. Byzantinci tu pilně zakládali kostely a po dvou kratších benátských etapách opanoval ostrov od 1. pol. 12. stol. až do roku 1480 chorvatský rod Dujamů-Frankopanů. Postaral se o rozkvět architektury a kultury tady i na pevnině (kde vládl až do roku 1671) a roku 1288 vyjednal nejstarší chorvatský zákoník – Vinodolský kodex.
Už dříve byl Krk významným střediskem staroslověnského písemnictví, jehož tradice tu sahá až do 11. stol. Papež Inocenc IV. povolil svou bulou konat bohoslužby ve slovanském jazyce a používat k liturgickým účelům hlaholské písmo, což trvalo až do 19. stol.
I když ostrov patřil v letech 1480–1797 Benátčanům a později Habsburkům, Frankopani o svůj majetek pečovali dál. Vystavěli postupně sedm hradů, které dodnes určují sedm administrativních okrsků, sedm čakavských nářečí, sedm lidových krojů, tanců a zvyků. Jen dávný instrument mají všichni společný: dlouhou píšťalu sopile, kterou je slyšet na všech oslavách a svátcích.
Projížďku ostrovem začněme logicky od úchvatného dvouobloukového mostu, který překonává 130 m širokou úžinu ve výšce 60 m nad hladinou. Prvním sídlem na cestě je Omišalj. Pobřeží slouží ubytování a rekreaci turistů, jejichž duši oblaží staré město na kopci s pozůstatky frankopanského hradu. Křivolaké uličky vás zavedou hned ke třem kostelům a jedné lodžii. Při zálivu Sepen se na lokalitě Mirine zachovaly zbytky římského Fulfinia a raně křesťanské baziliky.
Dále k jihu leží Malinska s bujnou vegetací a promenádní Rajskou cestou, která ji spojuje s letoviskem Njivice. Na opačnou stranu vede pobřežní silnička do Poratu ke kostelu sv. Marie Magdaleny a k františkánskému klášteru, v němž je etnografické muzeum s prastarým lisem na olivy a také lapidárium a knihovna se spisy psanými hlaholicí.
Nejzápadnějším bodem ostrova je malebně členitý a zalesněný mys Glavotok. I zde stojí františkánský klášter se sbírkou hlaholských rukopisů a galerie obrazů italských mistrů. Zátoce Čavlena dominuje starocharvátský kostelík sv. Jana Křtitele (Sveti Krševan).
Metropolí ostrova je městečko Krk. Byl jí už za Římanů, kteří své Curic…