Pro všechny milovníky výtvarného umění je prakticky povinnou zastávkou při návštěvě Hamburku Kunsthalle – muzeum, které má už dávno své pevné místo na mapě nejvýznamnějších evropských obrazáren.
Tři budovy vyplňující téměř celý prostor mezi hlavním nádražím a Alsterem vznikly každá v jiné době, a symbolicky tak odrážejí základní etapy vývoje muzea. Nejstarší je ta prostřední, zářící červení svých cihel a bohatě zdobená sochami i reliéfy. Byla otevřena v roce 1869 a představovala vyvrcholení snah hamburského Uměleckého spolku, existujícího už od roku 1817, o vytvoření veřejně přístupné umělecké sbírky. Přes všechnu oprávněnou hrdost „otců-zakladatelů“ na své dílo, jak ji vyjadřovali v dobovém tisku, je třeba přiznat, že první léta její existence nebyla nikterak výjimečná. Umělecký spolek bezkoncepčně přijímal nejrůznější dary a odkazy, zahrnující zejména dobová díla poplatná převládajícímu měšťáckému vkusu.
To se ale zásadně změnilo, když byl v roce 1886 ustaven do funkce prvního ředitele muzea tehdy čtyřiatřicetiletý učitel Alfred Lichtwark.
„Nechceme muzeum, které tu stojí a čeká, nýbrž ústav, který bude aktivně zasahovat do umělecké výchovy našich obyvatel.“ Svou programovou vizi pronesl Lichtwark hned ve svém prvním oficiálním ředitelském projevu. Osud mu na její realizaci dopřál 28 let, které Lichtwark využil měrou nevídanou. Začal cíleně budovat několik tematických sbírek, zejména německého malířství 19. stol. a rytin, k tomu přidal hluboký zájem o umění související s Hamburkem a vášnivé zaujetí moderním uměním své doby, především německým realismem a francouzským i německým impresionismem. Bylo mu jasné, že tímto zaměřením nevyvolá jenom nadšení – umění, které propagoval a prosazoval, už nebylo gemütlich schön. Pár let před smrtí si povzdechl v dopise svému kolegovi a budoucímu nástupci v ředitelské funkci Gustavu Paulimu: „Kdekoli zaklepám, nastane zděšení a všichni vidí jen ten rudý hadr modernismu, co mi čouhá z tašky.“ Byl to Lichtwark, kdo objevil význam Caspara Davida Friedricha či Philippa Otto Rungeho, kdo položil základ jedné z nejvýznamnějších sbírek obrazů Maxe Liebermanna, kdo málem přišel o místo, když Liebermannovi zadal zhotovení portrétu tehdejšího hamburského starosty Petersena…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hamburk