V obecném povědomí je Bienále natolik spjato s tím nejaktuálnějším a naprosto současným uměním, že si málokdy uvědomíme, o jak starou a tradiční instituci se vlastně jedná – s několika drobnými změnami a přestávkami způsobenými oběma světovými válkami se koná už 112 let! Záměr prvních organizátorů byl docela skromný: na pravidelných přehlídkách ve dvouletých cyklech představovat tvorbu současných italských umělců. Tak rozhodla v roce 1893 městská rada, ale už během příprav první akce byl statut změněn ve prospěch skutečně mezinárodní výstavy. Místo se pro ni našlo v parku ve východní části města. Giardini (doslova Zahrady) založené v napoleonském období byly nejrozsáhlejší plochou zeleně, v Benátkách jinak velmi vzácné, a už v 19. století se staly čímsi na způsob vídeňského Prateru, zábavního parku s různými lidovými atrakcemi.
Brány Bienále se poprvé otevřely 30. dubna 1895. Slavnostního zahájení se tehdy zúčastnil i král Umberto I. s doprovodem. Ohlas přehlídky byl skutečně mimořádný, jak bylo ostatně pro podobné akce v národně obrozeneckém ovzduší sklonku 19. století typické (připomeňme si naši Jubilejní nebo Národopisnou výstavu ve stejné době). Volného vstupu (kde jsou ty časy…!) a velkorysých slev na dráze využilo tehdy přes 200 000 návštěvníků. Nechyběl ani drobný, mediálně vděčný rozruch kolem vystavených prací. Výběr výstavních exponátů omezovala striktní pravidla – každý umělec se mohl zúčastnit pouze jedním dílem, na jehož kvalitu dohlížela porota. Přesto se nově narozené, dětsky neposkvrněné Bienále nevyhnulo už v prvním ročníku skandálu. Na zásah samotného benátského patriarchy, pozdějšího papeže Pia X., musel být tehdy odstraněn obraz Velké dostaveníčko od Giacoma Grossa, zobrazující mrtvolu na márách obklopených pěti nahými ženami.
Není divu, že v dalších letech vládla výběru prací spíše opatrnost než odvaha dokumentovat nejaktuálnější vývojové trendy. Řada historiků se dnes netají svým pohoršením nad tím, že díla Cézannova, Degasova a dalších nesporných velikánů moderní malby se zde mohla objevit teprve ve 20. letech 20. století. Traduje se historka, jak Adolf Hitler, v mládí snad i koketující s dráhou výtvarného umělce, avšak nepřátelsky naladěný proti modernímu umění, byl v roce 1934 jako Mussoliniho host a prominentní návštěvník Bienále doslova „zhnusen“ povahou vystavovaných děl. Na tzv. zvrhlé umění měli ovšem nacisté svá vlastní měřítka… stejně jako paragrafy na jeho protagonisty.
Po druhé světové válce nastala nová situace. Bienále obnovené v roce 1948 cítilo dluh vůči všem umělcům nežádoucím či přímo pronásledovaným za fašistického režimu (podobný charakter pak měla i přehlídka v roce 1977, věnovaná tvorbě proskribovaných umělců ze zemí sovětského bloku). Kromě toho si vytklo za cíl sledovat skutečně nejaktuálnější umělecké proudy. Je zcela pochopitelné, že to není jednoduché a dochází při tom i k prudkým názorovým střetům. Patří to k věci, stejně jako obvyklé politické a finanční pletichy v pozadí.
V posledních dvou či třech desetiletích je nová i samotná struktura celé akce.
Bienále se nyní koná v každém lichém roce, vždy od června do listopadu. Národní expozice jsou většinou koncipovány jen jako prezentace jednotlivců či malých, společně pracujících týmů. Jejich výběr je spíše výsledkem osobního názoru a prestiže některého z vlivných teoretiků umění. Není divu, že v konečné podobě výstavy se občas objeví vedle skutečně pozoruhodných a kvalitních děl i díla vzbuzující přinejmenším rozpaky. Někdy je to však záměr, rukavice hozená snobům a některým výtvarným kritikům, jak to před pár lety předvedla známá dvojice ruských recesistů Komar & Melamid svým nápadem naučit malovat slony. To však jsou jen drobné výstřelky zpestřující klima jinak vážné a skutečně reprezentativní přehlídky.
Zvláštností Bienále je, že většina států či národů zde má své vlastní výstavní pavilony, které jsou jejich zajímavou architektonickou vizitkou. Jejich provedení je různé, setkáme se tu s nabubřelým národním velikášstvím i střízlivými kreacemi odpovídajícími duchu moderní doby. Češi vystavují i nadále společně se Slováky, v bratrské shodě a pod starou zavedenou firmou Cechoslovacchia v konstruktivistickém pavilonu Otakara Novotného z roku 1926. V dobré paměti ještě máme účast Veroniky Bromové v roce 1999, jejíž instalace Zemzoo tehdy patřila k těm nejlepším. Letos nás svým nevtíravě příjemným projektem Kolekce-Série zastupuje výtvarnice Irena Jůzová, která žije v Praze, ale tvoří shodou okolností v Benátkách, nikoli však na laguně, nýbrž nad Jizerou.
Kromě tradiční přehlídky v národních pavilonech je součástí Bienále i „otevřená“ výstava Aperto, přístupná různým, často i méně známým umělcům mimo národní expozice, pro niž byly před lety upraveny prostory v areálu Arzenálu nedaleko od Giardini. Dávné montážní haly a zejména dlouhé provazárny na výrobu lan, vzorně uklizené, ale ponechané ve své syrové, neupravené podobě, se ukázaly být pro výstavy velmi vhodným prostředím. Další expozice jsou během Bienále umístěny i v jiných objektech, včetně některých chrámů a výstavních síní přímo v centru města…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2007

Jaromír Adamec