Dnes ještě vidím ji, tu labuť královskou, jež pluje
na vodách lásky mé a zorničky jí rozšiřuje
_ár, s ním_ mne objímá. Kdy_ svítá, je to naopak:
jako by nechtěla mne vidět, studem klopí zrak.
Vášnivé milostné verše ze sbírky Dnes ještě… napsal v 11. století kašmírský básník Bilhana a vá_e se k nim prý i autentický milostný příběh: Paňčálský král si vybral tohoto básníka za učitele své dcery, ale při vyučování vždy visel mezi učitelem a žačkou závěs, aby se mladí lidé neviděli. Princezně namluvili, že básník je slepý a učiteli tvrdili, že žákyně je malomocná. Jednoho večera hleděl básník na vycházející měsíc a začal opěvovat jeho krásu. Princezna poznala, že tak může zpívat jen člověk vidoucí a pohlédla přes oponu na svého mistra. A jemu se zdálo, _e sama luna na něj hledí. Nastaly dny a noci tajné lásky a po nich, jak už to bývá, prozrazení a trest. Poeta, čekaje na smrt, napsal padesát slok milostných veršů, v nichž oslavil svou milenku. Král, pohnut sílou lásky i uměleckého díla, dal nakonec svůdci nejen milost, ale i dceru za _enu.
Verše básníka Bilhany byly pro západní čtenáře objeveny teprve nedávno a nevešly dosud do všeobecného povědomí. Ale s indickou milostnou tématikou se setkáváme často a v hojné míře. Prakticky v celém světě je známa literatura popisující staroindické umění milovat – legendární Kámasútra, která byla přeložena skoro do všech světových jazyků. A příručky seznamující se základy indické tantrajógy jsou čteny rovněž na celém světě. Do pikantních detailů erotických poloh diváky po staletí zasvěcují skulptury na stěnách hinduistických chrámů a pro ty, kdo je nemohou vidět na vlastní oči, bylo pořízeno bezpočet fotografií. Pověstný je i kult falického symbolu boha Šivy.
Erotika staré Indie
Dějiny indické erotiky začínají ve velmi vzdálené době, už kolem roku 1200 př. n. l., v období védských Indů. Védy jsou sbírky hymnů a rituálních průpovědí, tzv. manter, jež byly při obětech recitovány bohům. Celým védským náboženstvím prostupují sexuální prvky, které směřovaly jak k zajištění zdatného potomstva, tak i k uspokojení smyslových žádostí. U některých obětí docházelo v rámci posvátných úkonů i k rituální souloži.Tyto akty většinou souvisely s kultem plodnosti. Na rozdíl od většiny starověkých kultur se projevují védské nábo_enské texty naprostou otevřeností k intimním vztahům muže a ženy.
Velmi zajímavé je už zpodobení obětního oltáře, který má vysokou sexuální symboliku. V jednom z nejstarších textů z počátku 1. tisíciletí př. n. l. stojí psáno: „Oltář nechť je širší na západní straně, stažen uprostřed a opět široký na straně východní, neboť takto chválí lidé ženu: široká v bocích, poněkud užší v ramenou a stažená v pase. Tím učiní člověk oltář příjemný bohům“. Tento pravděpodobně nejstarší model _enské krásy je uplatňován i v pozdějších dobách v různých oblastech indického umění.
Přímým dědicem védského náboženství je hinduismus. A jednou ze složek staroindické kultury je bohatá hinduistická mytologie, plná pohádkových mýtů a fantastických příběhů mnohde dodnes živých. Indoevropská rasová i kulturní příbuznost je patrná nejen z fyziognomie Evropanů a Indů, ale i ze staré mytologie. Pestré milostné vztahy bohů a hrdinů ze staroindických eposů nezapřou podobu se svými evropskými příbuznými z eposů řeckých. Starověcí vládcové i jejich ženy a dcery pěstovali hojné sexuální vztahy, a to i s božskými a polobožskými bytostmi, ba i s askety a mnichy. A tyto vztahy pak vešly do světových kulturních dějin a dodnes je bereme jako něco samozřejmého. Řecká bohyně lásky Afrodite a její žárlivý manžel Hefaistos se nám jeví stejně reální jako Indům bůh milostné touhy Káma a jeho žena Ratí, bohyně rozkoše. Nejpopulárnější milostnou dvojicí je ale bůh Kršna a pastýřka Rádha. Tvoří kult nemanželské lásky, která je opěvovaná v písních, poezii, tancích a na mnohých smyslných obrázcích. Kršna je bůh a je mu tedy dovoleno vše.Kršnova milenka Rádha je vdaná, a je tedy svému manželovi nevěrná. Laškování s bohem je však také dovoleno. Kršna oblažuje nejen ji, ale i ostatní pastýřky.
Ke starým erotickým legendám přibyly další sexuálně zaměřené literární texty na počátku našeho letopočtu, kdy vznikají jednotlivé vědní disciplíny a s nimi i učebnice věnované umění pohlavního života, káma. Erotika se začíná rozvíjet jako samostatná vědní disciplína, která je chápána jako nezbytný teoretický předpoklad ke kultivovanému vztahu dvou pohlaví. Zevrubná znalost sexuálních praktik byla dokonce součástí všeobecného vzdělání. Tímto přístupem k sexu se staří Indové naprosto odlišovali od jiných starověkých kultur.
Pravděpodobně ve 4. až 5. století byla napsána i proslulá Kámasútra. Tato příručka erotiky je produktem zlatého věku vlády rodu Guptovců, doby hojnosti, doby bez válek a nepokojů, kdy vzkvétá umění a lidé si užívají radostí života. Jejím autorem je učený bráhman Vátsjajana, který se zabývá především sexuálním životem měšťanské společnosti. Kámasútra je systematickým poučením o rozkoši a ukázkou poněkud zidealizovaného způsobu života úzké vrstvy soudobé smetánky. Najdeme zde i kapitolu, která dokazuje existenci nevěstinců. Ty však bývaly centrem kultury a bohaté, vlivné kurtizány patřily mezi nejvzdělanější ženy své doby.
Dalšími erotickými expertkami v tanci, zpěvu, pantomimě a hlavně v umění milovat byly tzv. služebnice boží, dévádasí. Obyčej zasvěcovat děvčátka chrámu se objevuje v 6. století. Dívka, která byla „provdána“ za bo_stvo, se stala, řečeno bez obalu, chrámovou prostitutkou. Podle některých současných teorií souvisejí sexuální služby dévádásí také s erotickou výzdobou severoindických chrámů, na jejichž stěnách se objevují dvojice mužů a žen při pohlavním styku. Výzdoba některých chrámů jako by byla pojata co ukázka všech možných až nemožných sexuálních poloh. Bez nejmenších zábran jsou zde naturalisticky zobrazeny i četné scény skupinového sexu. Výklad těchto zobrazení, která pocházejí z 10. a 11. století, je zdrojem mnoha dohadů, sporů a rozpaků řady historiků. Podle některých názorů prý mohou vyobrazení souviset i tantrismem, tedy neortodoxní formou jógy, jejíž součástí je i rituální pohlavní styk.
Erotické vztahy za nadvlády muslimů a Angličanů
Koncem 1. tisíciletí začíná invaze muslimů, kteří přicházejí do Indie ze severozápadu a usazují se na nově dobytém území. Turkům, Afgáncům a Peršanům se líbí Indky, které neskrývají tváře pod závojem a indickým dívkám imponuje světlejší pleť vojáků. Nastává tedy míšení etnické, náboženské i kulturní. Harémy muslimských panovníků byly plné muslimek i Indek a v ulicích měst kvetla prostituce tak mohutně, že osvícený císař Akbar nechal v zájmu zlepšení veřejného pořádku postavit za hranicemi Dillí pro prostitutky celou čtvrť zvanou Šaintánpura, Čertův Městec. Byla také zavedena registrace – nejen prostitutek, ale i zákazníků. Ovšem ve jménu puritánského islámu byly stovky hinduistických „nemravných chrámů“ srovnány se zemí.
S příchodem nové kultury ale vznikají i nová umělecká díla. Těch, které oslavují lásku mezi mužem a ženou, je však pramálo, z nich nejslavnější je Tádžmahal. Snad každý, kdo poprvé uvidí tento div architektury, ustrne v obdivu nad jeho vznešeností, krásou a dokonalostí. Indové nazývají tuto nádhernou hrobku pomníkem lásky. A každý Ind vám rád povypráví dojemný příběh lásky mughalského císaře Šáhdžáha a císařovny Mumtáz Mahal, která před narozením svého dítěte vytušila blížící se smrt a požádala svého manžela, aby jí vystavěl hrobku, kterou nelze vidět nikde na světě. Po smrti císařovny stavělo dvacet let dvacet tisíc dělníků skutečný div světa z bílého mramoru, kde nakonec vedle sebe opět spočinula obě těla milujících se manželů a jejich láska tak vstoupila do dějin. Připomeňme si, že vše se odehrává v 17. století a že císař Šahdžahán tj. „Král světa” je muslim, který má kromě milované manželky i harém plný konkubín. Mumtáz se provdala v šestnácti letech a povila čtrnáct dítek. Císař ji tak „zbožňoval“, že ji bral sebou na všechna vojenská tažení, a tak se stalo, že zemřela při porodu právě v jednom takovém vojenském ležení.
Počátkem 19. století ovládla prakticky celou Indii Anglie. Britové na rozdíl od muslimů nepodporovali smíšené sňatky, a tak anglo-indických rodin vzniklo poměrně málo. Angličané si navíc udržovali odstup od domácí kultury, nezasahovali ani do vnitřních záležitostí náboženských obcí a Indové stejně programově odmítali zvyky, náboženství a kulturu svého kolonizátora. Proto nemělo období britského kolonializmu výrazný vliv na zvykové zákony spojené s indickým způsobem života.
Současná Indie
Pod dojmem přepestré erotické historie by si Evropan mohl myslet, že mravy v Indii jsou značně uvolněné. Opak je pravdou. Ani mezi mladými lidmi neexistuje žádné namlouvání, žádné chození na rande, žádné svádění, žádné líbání, žádné dotyky a samozřejmě žádný sex před svatbou.
Již od dětství jsou vztahy chlapců a děvčat značně omezovány a rodiče v tomto smyslu také upřednostňují školy rozdělené na chlapecké a dívčí..Veřejné objímání či polibek jsou nepřípustné, i kdyby se jednalo o legitimní manžele. Na univerzitách a ve velkých městech je situace poněkud jiná. Mravy jsou trochu volnější a sem tam je možné zahlédnout i zamilovaný mladý pár držící se za ruku. Ale ani v těchto případech se nepočítá s tím, že by takový vztah skončil sňatkem. (Dvojice chlapců, kteří se na veřejnosti vodí za ruce nebo se dokonce objímají, nejsou homosexuálové, ale dobří kamarádi, kteří si tímto projevují přátelství.)
Mimomanželský sex a manželská nevěra v Indii pravděpodobně také existují, ale zřejmě ojediněle a velmi skrytě. Z lásky, tedy citového vzplanutí mezi mužem a ženou, se zde zpravidla nedělá nic osudového. Nesouvisí přece vůbec s manželstvím. Většina mladých lidí chápe, že je zbytečné do někoho se zamilovat, když svatba bude stejně s někým úplně jiným. Ani u moderních, vzdělaných lidí nepřevládají sňatky z lásky. Indové se podřizují tradicím většinou bez reptání a podle nich se hinduisté neberou z lásky.
Svatba a man_elství
Svatba je nejdůležitější událostí v životě hinduisty a sňatek je společenská a náboženská povinnost. Povinnost hlavně pro rodiče. Najít partnera pro dceru či syna je základním úkolem rodiny. Především rodiče dcer si dělají starosti, neboť podmínkou úspěšného provdání děvčete je věno, které často dosahuje závratných výšek a je-li v rodině dcer více, šetří rodiče na jejich svatbu prakticky celý život. Moderní vzdělané dívky se snaží na vlastní věno si vydělat. Jejich šance na lepšího ženicha jsou větší už proto, že jsou vzdělané a právě absolvování školy či dokonce univerzity je součástí věna. Rodiče dívek si stěžují na tento zvyk, který je deprimuje prakticky od narození děvčátka. Rodiny s chlapci však argumentují tím, že provdaná žena přichází do rodiny manžela, která se o ni stará až do smrti, ať se stane, co se stane. Takže i kdyby onemocněla či, nedej bože, ovdověla, rodina manžela ji musí zabezpečit. Výše věna ovšem není zdaleka jediným kritériem pro výběr partnera. Tím nejdůležitějším hlediskem je stejná kasta. Tradiční kastovní systém hinduistické společnosti se projevuje nejsilněji právě při uzavírání sňatků. Kasta musí zůstat čistá. Odlišná ale musí být gótra, tedy rod. Míšení uvnitř rodu je zakázáno. Velmi důležitá je samozřejmě i pověst a finanční situace rodiny. A také horoskop.
Hledání životního partnera pro dospívající děti je tedy úkol nadmíru obtížný. Podílí se na něm rozsáhlé příbuzenstvo, dohazovači, sňatkové kanceláře a v současné době i novinové inzeráty rozdělené podle kast, náboženské příslušnosti i dalších požadavků. Složité předsvatební dohadování, které může trvat měsíce i roky, je věcí rodin a mladý pár se jich neúčastní.
Vlastní svatba je také náročný obřad, při němž jde počet hostů i do tisíců. Je velmi nákladnou záležitostí pro obě rodiny, ale i úspěšnou tečkou za obtížným jednáním a splněním životního poslání otců.
V Indii žije přes 80 % hinduistů, ale milostné vztahy ostatních nábo_enských menšin jsou až překvapivě podobné. Islám stejně jako indické křesťanství dbají na vytvoření řádné, stabilní rodiny a rodiče udělají vše, co je v jejich silách, aby zabránili případným neuváženým krokům svých dětí. Muslimové však na rozdíl od hinduistů tolerují svazky příbuzenské. Bratranec si může vzít sestřenici. Ačkoliv kasty nejsou součástí muslimského ani křesťanského náboženství, existuje i zde systém, který je kastám velmi podobný. Muslimští a křesťanští rodiče hledají partnera pro své děti v rodinách se stejnou vírou a na shodné společenské i ekonomické úrovni. Vyžadování věna, které bylo v roce 1961 postaveno mimo zákon, je, bohužel, společným rysem i těchto náboženských skupin.
V rozlehlé Indii však leží i zapadlé, izolované oblasti, kde žijí lidé se zcela jinými zvyky. Patří k nim většinou původní, kmenové obyvatelstvo předárijského původu, kde platí zvykové právo, které se liší kmen od kmene a oblast od oblasti. Například v severovýchodní části Indie, podél hranice s Barmou, jsou sexuální kontakty před svatbou zcela obvyklé a partneři se berou výhradně podle vlastního výběru.
Manželský vztah muže a ženy, kteří se seznámili prakticky až při svatbě, lze těžko se srovnává s naším typem manželství. Žena je muži zcela podřízena, ale muž by svou nadřazenost neměl zneužívat. Manželé si nejsou rovni a nikdo to ani neočekává. Každý z nich má svou roli, své povinnosti. Žijí-li manželé v klasické velkorodině, kde vládne tchýně, je vztah této dvojice většinou chladný. Vídají se v noci na loži, jinak spolu prakticky nežijí a nekomunikují. Jiná situace je tam, kde žije mladý pár bez rodičů. V těchto domácnostech zpravidla vládne více žena, což souvisí s její životní rolí. Ona rozhoduje o nákupech, o dětech, o vaření. Rozumný muž ji tuto roli přenechává, protože je rolí ženskou. Očekává však, že jej bude manželka bezmezně uctívat, téměř zbožňovat, a všemožně o něho pečovat. Všechny činnosti ženy také směřují k uspokojení manžela a rodiny, protože tak byla vychována. S citovým vztahem se nepočítá a hlavně se nedává najevo. Situace se sice různí případ od případu, ale dá se říci, že indická man_elství jsou navzdory „nelásce“ svým způsobem šťastná.
Většina novomanželů prožívá svou první sexuální zkušenost až o svatební noci. Čas manželských líbánek je společensky uznávaný a pova_ovaný za velmi důležitý, neboť se očekává, že mladá paní už v tomto období otěhotní a pak porodí syna. To je taky jediným cílem manželského sexu. Plození mužských potomků. A když se to povede, na žádné další kontakty se zpravidla nepomýšlí. Žena je tak poučena od své matky. Je-li dobře vychována, dbá také na to, aby sex probíhal bez zbytečných průtahů, co nejrychleji. Žádná milostná předehra, žádná romantika, místo svůdného prádla vyhrnutá bavlněná domácí košile. Na technice přece nezáleží, hlavně když je zaděláno na synka. Potěšení ze sexuálních hrátek je nežádoucí, ba neslušné. Tchýně za tenkou stěnou ložnice by jistě odsoudila svoji snachu, kdyby si dovolila hlasitější projevy náruživosti. V tomto směru je příznačné, že Indové neznají líbání. Četnými pusinkami sice zahrnují své dětské potomky, ale líbání ústy na ústa, snad dokonce za použití jazyka, je naprostá nemravnost. Za těchto okolností je snad zbytečné zmiňovat se o orálním sexu. Slušná manželka by na něco takového nikdy nepřistoupila. Manželský sex je tedy pravděpodobně nuda. Hinduistická manželství však nejsou založena na sexuální přitažlivosti. Navzdory tomu jsou Indové – mladí i staří, muži i ženy – ve své naprosté většině přesvědčeni, že jejich model manželství je nejlepší a jediný možný. Potřeby lidské přirozenosti jsou potlačovány sebeovládáním, posty, nácvikem jógy a pravděpodobně i autosexem. Pro zvlášť naléhavé mužské tužby existují i v Indii veřejné domy a prostitutky.
Provozovatelky nejstaršího řemesla se však ani v současné Indii nevyskytují příliš často. Hinduistická víra uplatňovaná i v těch nejnižších vrstvách společnosti brání dívkám v takovém konání a na ulici jdou jen v největší nouzi. Mravnostní policie je sice obezřetná ale úplatná a vztah k danému problému se v obrovské Indii liší. Ve velkoměstech jako je Bombaj nebo Kalkata mají prostitutky dokonce své vyhrazené místo. Jejich služeb využívají i turisté, kteří prakticky jinou možnost v této zemi nemají. Vzhledem k malé ochotě indických dívek nahrazují je v současnosti přivandrovalé Rusky. Prostitutka na vesnici či malém městě je většinou potichu trpěna, ale mužům ze středních a vyšších společenských vrstev se návštěva této ženštiny zapovídá. Kontaktem s nižší kastou totiž dochází k pošpinění, v naší terminologii ke hříchu. Dalším omezením prostituce je osvěta varující před AIDS. Bohužel poněkud pozdě. V nejnižších vrstvách se nákaza rozšířila právě nechráněným pohlavním stykem s primitivními nevěstkami.
Novodobá invaze Západu.
K nejoblíbenější zábavě současné Indie patří masové sledování filmů v kině a v televizi. Indický filmový průmysl patří mezi největší na světě a jeho vzorem je Holywood. Filmy natočené v Indii jsou plné sentimentálních scén mileneckých dvojic, jejichž chování se ani zdaleka neshoduje se současnou indickou realitou. Pro diváky jsou snem a pohádkou. Ještě donedávna bylo líbání na plátně zapovězeno, nemluvě o postelových scénách. Puritánství však k velkému nadšení diváků pomalu ustupuje. Řada nově točených indických filmů má podobný děj a téměř vždycky se jedná i milostný trojúhelník: dvě ženy, jeden muž. Počestná, krásná manželka, prostopášná, krásná milenka a oblouzněný manžel. Všichni jsou z nejvyšších kruhů, mají bílou pleť, jezdí přepychovými auty, oblékají se do evropských šatů, nosí černé brýle a žijí ve vilách zařízených v západním stylu. Milenecká zápletka se rozvíjí, ale záhy směřuje k postupnému zatracení milenky a vítězství počestné manželky. Ta ale musí vyvinout největší aktivitu. Když za pomoci rodiny své i manželovy obstojí, zachrání nakonec i „chudáka“ man_ela, který je šťastně vrácen tam, kam patří.
Současná Indie hltavě nasává západní kulturu. Masové sledování výše popisovaných indických filmů a komerčních amerických seriálů typu Dallas působí na puritánskou společnost téměř magicky. Novým jevem je také pornografická literatura. Její prodej je sice v Indii zakázán, ale na černý trh pronikají i tyto západní časopisy, ba dokonce i pornovideo. Také internet se k těmto účelům začíná používat stále častěji. Indická společnost objevuje nový svět, i když jej oficiálně nepřijímá. Ale podle známé pravdy, že zakázané ovoce chutná nejlépe, mnozí Indové nejednou zatouží po exotické sexuální zkušenosti. Najít však vhodný indický protějšek je téměř nemožné, neboť rodiče si své dcery úzkostlivě hlídají, a tak občas, zvlášť ve velkých městech, zaměří svou pozornost na zahraniční turistky.
Indky, zejména ty mladé, jsou většinou velice krásné, ale turistky jsou exotické a – přístupnější. Indickým ideálem krásy je bílá pleť, černé rovné vlasy, vyšší postava, oblejší tvary. Pokud se cizinka, třeba i vzdáleně podobná tomuto ideálu, usedne na rikšu, vykouzlí na tváři úsměv a nechá se povozit po hlavní třídě, musí se cítit jako královna. Obdiv nezná mezí. Co na tom, že je přebarvenou prošedivělou blondýnou, že její míry nejsou zdaleka ideální a věk se blíží třeba i padesátce. Pokud žena svolí k rozhovoru (a proč ne), je pochválena její krása, barva vlasů, šperky i oblečení. Při rozhovoru se tazatel zdvořile podivuje, proč dáma není modelkou či filmovou hvězdou, když je tak nádherná. Indičtí mu_i jsou nadšeni u_ jenom z komunikace se ženou. Někdy je cizinka požádána, jestli by se mohla spolu s mužem vyfotografovat. Vše záleží na okolnostech. Zajímavé však je, že zcela neatraktivně působí _ena spoře oblečená, například do minišatů či šortek a nahatého tílka. Takový oděv je netaktností a zahraniční návštěvnice si nemůže nevšimnout, že pohledy mužů nejsou v tomto případě obdivné ale pohoršené a někdy dokonce posměšné. Velké oblibě se v Indii těší mladé turistky z Japonska. Většině indických mužů se svým zjevem sice příliš nelíbí (žádné oči, žádné tělo), ale jsou známé svou žádostivostí a hlavně dostatkem financí.
Indičtí muži nejsou násilníci a není nutné se jich obávat! Výjimku tvoří Kašmířané. Jsou nejkrásnější, nejpřitažlivější, nejsvůdnější a vyznají se, ale můžou být nebezpeční. Těm je lepší se vyhnout.