Jedním z míst na Svatojakubské cestě, která ve vás určitě zanechají nesmazatelný dojem, je León. Srdce bývalého leónského království, které postupně pohltilo knížectví asturské a království galicijské, až se nakonec v roce 1230 samo stalo obětí silnějšího souseda, Kastilie.
Starou částí města probíhá jak podle pravítka ulice Calle Ancha, původně hlavní římská ulice směřující od východu k západu, označovaná jako decumano. Kousek od jejího začátku ve spodní části města stojí před radnicí nenápadný, ale velice zajímavý bronzový model znázorňující vývojové etapy Leónu. Obdélníkový půdorys, pravoúhlá síť ulic a hradby okolo jasně dokládají jeho římský původ. León se nejprve jmenoval Legio podle VI. římské legie Victrix, pro niž byl v roce 29 př. n. l. založen. V 1. stol. ji pak vystřídala VII. legie Gemina, která se sem přesunula z Astorgy. Není divu, že na každém rohu vykukují ve starém městě římské památky, ať už to jsou zbytky hradeb, kanalizace či lázní.
Po vítězném tažení Vizigótů, kteří v 5. stol. skoncovali s římskou Hispánií, se stal León o pár století později symbolem svobody a boje proti Maurům. Dvakrát odolával na konci 10. stol. cordóbskému vojevůdci Almanzorovi, a když se z jeho oprátky vysmekl i potřetí, rozhodl se vítězný král Alfons V., že se León stane místem královského panteonu. Dílo však bylo dokončeno až v 11. stol., kdy královna Sancha a její dcera Urraca vybudovaly jeho konečnou podobu. Dokončení panteonu je spojeno s přenesením ostatků vizigótského biskupa sv. Isidora ze Sevilly do Leónu a jejich ukrytím před Maury. Byl to významný symbolický akt, protože leónský panovník tím demonstroval, že navazuje na křesťanské vizigótské království, které si muslimové v 8. stol. tak relativně snadno podrobili.
Na lavičce s Gaudím
Jakoby do země vrostlá stojí u západního konce Calle Ancha budova připomínající středověký hrad. Navrhl ji Antoni Gaudí. Sám velký architekt sedí před stavbou na lavičce, samozřejmě z bronzu, a tak mu nemůžeme položit všetečné otázky jako například: Proč má budova kolem dokola malý příkop a proč její půdorys není pravidelný? Dům Botines pojmenovaný podle obchodníka s cennými papíry Juana Homse y Botines je modernistická, neogoticky pojatá stavba. Okna v průčelí připomínají okna v triforiu katedrály, stejně tak barva vápence, z kterého je dům postaven. Budova nemá pravidelný půdorys, protože se vedly dlouhé spory o velikost pozemku s okolními majiteli. A nejen o to. Gaudí musel čelit kritikám a posměškům ze strany odborné veřejnosti, které vzkázal, že až stavbu dostaví, nechá zarámovat všechny jejich směšné urážky, jež mu poslali, a vyvěsí je hned ve vstupní chodbě budovy. Navěky tak zvěční jejich omezenost. Socha sv. Jiří nestojí nad hlavními dveřmi také náhodou. Jde o patrona Katalánska, odkud Gaudí pocházel. V roce 1953, kdy se uvažovalo o jejím nahrazení jinou sochou, se za ní objevilo olověné pouzdro a v něm plány stavby podepsané samotným Gaudím, smlouva o koupi pozemku, záznam o dokončení a předání díla a jedny tehdejší noviny píšící o této události. Dům Botines je stejně jako katedrála stavbou, před kterou se každému zatají dech.
Bílá Madona
Calle Ancha zvolna stoupá směrem k východu a na konci ústí na náměstí Plaza de Regla, kde stojí katedrála všech španělských katedrál. Není ani větší než ta sevillská, ani bohatší na vnitřní výzdobu než ta toledská. Je to ta nejfrancouzštější katedrála na světě mimo území Francie. Vždyť také leží na Francouzské cestě a její architekti…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Poutní cesty do Santiaga de Compostela