Na tuhle návštěvu se můžete připravovat sebepečlivěji, a jak chcete dlouho, ale stejně se na ni tak úplně nepřipravíte. Můžete se naučit jména a data, zapamatovat si báje, proniknout do panteonu tibetského buddhismu, přemýšlet o rozdílech mezi jeho hlavními školami… a pak tam najednou jste, chodíte, díváte se, snažíte se procítit každý okamžik, chvíli váháte, zda se poddat zdejšímu geniu loci, a pak kapitulujete bez výhrad, s hlubokým prozřením, že navzdory vypracovanému domácímu úkolu nevíte vlastně nic. A proč byste také měli? Tohle je totiž Lhasa, Místo bohů.
Kam hned, kam později, na co rozhodně nezapomenout, co zvládnout ještě dnes, co si nechat na zítřek? Inu, hlavně pomalu. Zvlášť, pokud jste přicestovali letadlem a v Tibetu jste zatím absolvovali jenom něco přes 60 km dlouhou cestu z letiště do centra Lhasy. Cítíte se výborně, možná jenom trochu víc zhluboka dýcháte, všechno kolem vás volá „sem, rychle sem“, ale když to přeženete, následky pocítíte už v noci nebo druhý den ráno. Úporná bolest hlavy je ještě tím nejmenším. A proto opatrně, byla by škoda, kdyby se pro vás Místo bohů změnilo v… s trochou nadsázky a hraní se slovy třeba v Místo koz.
Jméno Lhasa se totiž objevuje až v 1. pol. 9. stol., původně se město jmenovalo právě podle pomekávajících sudokopytníků Rasa. Ale protože jsme v Tibetu, existuje pochopitelně k vysvětlení zdánlivě nedůstojného jména legenda – a ne ledasjaká, odehrává se v 1. pol. 7. stol. a sahá až na nejvyšší místa. Hlavními postavami jsou druhý historický král Tibetu Songcän Gampo a jeho dvě manželky, nepálská princezna Bhrkutí a čínská princezna Wen-čcheng. Každá z dam tradičně považovaných za ztělesnění bohyně Táry (jež je sama emanací Velkého slitovníka, bódhisattvy Avalókitéšvary, božského patrona Tibetu) přivezla jako součást svého věna vzácnou sochu buddhy, pro kterou nechala postavit chrám. Nepálská manželka si nebyla jista místem, a tak požádala o radu svou čínskou kolegyni. Wen-čcheng, vnučka Tchaj-cunga, druhého císaře dynastie Tchang, byla velmi dobře vzdělána v astrologii, tradiční čínské geomantii i nauce o pěti prvcích. Záhy rozpoznala, že území, které ovládá její manžel, má tvar rákšasí, zlé démonky, ležící na zádech. To bylo neblahé, a proto se musely postavit chrámy, které by připoutaly končetiny démonky k zemi. Ale to nebylo všechno – kousek od Červeného kopce, kde si král postavil nové sídlo a dnes tam stojí Potála, se rozkládalo jezero Omäthang, jež bylo srdcem rákšasí a voda v něm její krví. Jezero se muselo zasypat hlínou přivezenou na bílých kozách a v jeho místě opět postavit chrám, do kterého se umístí ona cenná socha.
A tak tu máme vysvětlení Místa koz, příběh z doby upevňování vlivu buddhismu v Tibetu a také popis vzniku chrámu, který je dodnes hlavní svatyní ve Lhase. Je to legenda, berme ji tak a nechme teď stranou otázku, jak moc je pravdivá a do jaké míry přiřkla mladičké tchangské princezničce mnohé její kvality teprve následující staletí. Na rozdíl od legendy je chrám Džókhang zcela reálný. Možná právě on je tím nejlepším místem, kde prohlídku Lhasy začít. Stačí se postavit na náměstí před hlavním vchodem do chrámu, které se nejčastěji označuje Barkor stejně jako ulice obkružující kolem dokola chrám, a dívat se. Jestli někde dochází naplnění sousloví „divadlo života“, je to tady. Ulice kolem Džókhangu je zároveň korou, poutním okruhem, po kterém téměř nepřetržitě proudí poutníci. Jednotlivci, rodiny s dětmi, menší skupiny seniorů, v nejrůznějším oblečení, s nejrůznějšími pokrývkami hlav, pro Evropana vesměs dost exotickými, často v ruce mani khorlo neboli přenosný modlitební mlýnek. Jeho smysl a funkce jsou stejné jako u větších modlicích válců umístěných pod stříškou v řadě za sebou na nejrůznějších místech, kudy procházejí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína