Milé, zelené údolí. Je široce otevřené k západu, vymodelované nenápadným potůčkem, který končí svou krátkou podhorskou cestu v říčce Smědé. Po jeho březích se táhne vesnice Libverda. Na jejím západním okraji, kde se údolí zužuje a potok těžce proniká do skalního podkladu, vyvěrá puklinový pramen. Voda, dlouho vězněná ve skalním podloží, zvolna prostupuje drobnými žulovými puklinkami, rozpouští okolní horniny a obohacuje se minerály. Libverdská minerálka je hořečnato-vápenato-uhličitá se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité.
První zmínka o vsi Lybenwerde jako součásti frýdlantského panství pochází z roku 1381. Místní pověst vypráví, že kdysi vedla podél Libverdského potoka strážní stezka a v místech, kde dnes leží lázně, se usadil na skalním ostrohu muž, jemuž se říkalo salikvarda. Patřil do družiny hajníků a strážců hranic, ale na rozdíl od ostatních se usadil na stezce natrvalo. Zařídil si tady hospodu a noclehárnu pro ostatní hajníky a, jak bylo tehdy zvykem, měl i malé hospodářství. Mezi drůbeží byl všem nápadný velký, tlustý kohout. Salikvarda vypozoroval, že na rozdíl od ostatní drůbeže kohout nechodí pít do potoka, ale do rozbahněné mokřiny u stezky. Vydal se tam za ním a našel pramen vyvěrající ze země. Jeho voda měla lahodnou chuť a salikvarda usoudil, že kohout tloustne z této vody. A protože v hladovém středověku znamenala tloušťka dobré zdraví, zpráva o zdravé vodě se roznesla po kraji. Faktem je, že zdejší prameny znali už poutníci v 15. stol., kteří se tu „Boží vodou“ osvěžovali při cestě do nedalekých Hejnic.
Podle tradice se místní vodou léčil Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic i drážďanský kurfiřt August I. V její léčivé účinky také uvěřil dlouhodobě nemocný frýdlantský pán Albrecht z Valdštejna, který si ji nechal posílat tam, kde právě pobýval. Ale teprve za vlády Clam-Gallasů, kteří získali frýdlantské panství roku 1757, se stala libverdská minerálka respektovaným zdrojem zdraví. Už se nevozila za nemocnými, ale ti přijížděli za ní. Clam-Gallasové nechali v letech 1776–1818 postavit kolem pramenů první lázeňské budovy, vily, hotely a také svůj letní zámeček a fořtovnu. Roku 1836 dostala Libverda statut léčivých lázní.
V další etapě výstavby vznikla dřevěná kolonáda (1847), nový lázeňský dům (1868), došlo k úpravám zřídel a pomalu se začala rýsovat dnešní podoba lázeňského náměstí. Kolem lázeňského centra postupně vyrůstaly další hotely, penziony a obchody. V roce 1906 získala obec nový název: Lázně Libverda. V poslední době procházejí lázeňské domy a jejich interiéry rozsáhlou přestavbou a modernizací. Pro pacienty určitě nejpříjemnější novinkou jsou nová vodoléčebná zařízení včetně bazénu.
K Libverdě patří i okolní krásná horská příroda a k léčebným procedurám zase dlouhé procházky. Bezlesé svahy nad libverdskými chalupami nabízejí přitažlivé výhledy do krajiny. Zvlášť oblíbené jsou vyhlídky od Pekelské sázky, od Hajníkova kohouta či od Hejnické madony.Tam také najdeme informační turistické tabule a oko potěší i dřevěné skulptury, které tu zůstaly po sochařském Dřevosochání v roce 2009. Kdo přijede do Libverdy, nemůže vynechat ani návštěvu populárního Obřího sudu – restaurace otevřené ve stráni nad údolím roku 1931. Dřevěný sud, který byl v 70. letech kompletně opraven, je 11,4 m vysoký, více než 14 m dlouhý a 10,5 m široký. Poté, co vyhořela obdobná restaurace na Javorníku nad Libercem, je jediný svého druhu u nás.
Lázně Libverda jsou malé, ale útulné. Se svou domáckou atmosférou jsou ideálním místem pro každého, kde chce spojit lázeňský pobyt s krásnou podhorskou přírodou.
Další články z vydání o Českém ráji zde