Nádherně zdobené kočáry, obrazy známých mistrů, připomínky dávných staletí přicházející k nám přes propast času i přírodních živlů… Nabídka lisabonských muzeí je bohatá a obsahuje i skutečné rarity.

Národní muzeum kočárů
Při prvním pohledu dovnitř to na žádnou velkou lásku nevypadá. Obrovský neoklasicistní sál někdejší královské jízdárny z konce 18. stol., 51 m dlouhý a 17 m široký, kde navzdory oknům lemujícím galerii v patře i umělému osvětlení panuje pološero, a v něm dvě řady kočárů. Jenže pak se vstoupí dovnitř, začne se mezi kočáry procházet, oči postupně přivyknou a vy začnete žasnout – nad delikátními tvary a liniemi, nad marnotratnými ozdůbkami vyřezanými do posledního detailu na sloupcích, loukotích či ojích, nad malbami na dvířkách, nad sochami na zádích, nad tím, jak se sice slavnostní, ale pořád „jenom“ dopravní prostředek může zároveň stát uměleckým dílem. Po první obchůzce následuje druhá, pak i třetí a pořád se objevují nové a nové pohledy, další a další podrobnosti. A výsledek? Nechce se odejít.

Lisabonská sbírka královských kočárů je zřejmě největší svého druhu na světě. O její veřejné vystavení se zasloužila královna Amélie z Orleánsu, manželka krále Carlose I. Díky jejímu úsilí bylo v květnu 1905 otevřeno Královské muzeum kočárů, přejmenované o pět let později po vzniku první portugalské republiky na Národní. V hlavním sále jsou vystaveny nejcennější kusy ze 17. a 18. stol. Každý z nich má svou historii, příběh, zvláštnost. Vůbec nejstarším exponátem je kočár, který používal v roce 1619 španělský král Filip III. při své návštěvě Portugalska, jemuž tehdy vládl také jako Filip II. V tomto případě šlo o vskutku cestovní vozidlo, čemuž odpovídá jeho prostý vzhled s minimem ozdob, ale také některé praktické úpravy – po sejmutí sedákového polštáře se sedačka proměnila v latrínu. Další kočáry jsou pak už slavnostní, určené pro různé průvody, přehlídky a jiné zvláštní příležitosti. Z hlediska výzdoby a uměleckého zpracování dosahují pompézního vrcholu triumfální kočáry zhotovené v Římě pro poselstvo, jež vyslal král João V. v roce 1716 k papeži Klementu XI.

V menším vedlejším sále, kde už ale oči nepřivyknou a vidí spíše jen kontury, jsou umístěny další, většinou menší kočáry, berliny, ale i kabriolety a nosítka, vesměs z 18. a 19. stol. Na galeriích doplňují expozici vitríny se sedly, koňskými přehozy, uniformami kočích, postilionů a lokajů, a také portréty různých příslušníků královského rodu Bragança. Přímo naproti královské jízdárně vyrůstá nová budova, kam se má muzeum přestěhovat. Původně bylo její…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon