Newyorské SoHo prošlo úžasnou historií – bylo hustě osídlenou rezidenční oblastí, centrem obchodu a drobné výroby, opuštěnou průmyslovou čtvrtí i bydlištěm hippies, aby se nakonec stalo chráněnou památkou.
Původní tichá rezidenční čtvrť se rychle rozrůstala a v roce 1825 se už stala nejhustěji zalidněnou částí města. Rozvíjel se tu ale také obchod a drobný průmysl, který od poloviny 19. století převážil. Lidé se stěhovali do míst, která měla obytnější ráz, a SoHo se stalo vysloveně komerční oblastí. Majitelé firem hledali způsob, jak oživit omšelé stavby, aby svým nápaditějším vzhledem více přitahovaly pozornost kolemjdoucích, a tím i zájem o zboží, jež nabízely jejich obchody. Architekti objevili nové možnosti v litině. Přišli na to, že tento materiál umožňuje vytvářet složité ozdobné vzory a dokáže s patřičným nátěrem imitovat i kámen.
Obloučky, sloupky a nejrůznější ornamenty vznikaly odléváním ve formách. Newyorské slévárny přitom chrlily velké množství litiny za relativně nízké ceny, mnohem levnější než kámen nebo cihly. Pevná litina rovněž umožnila stavět vysoké stropy s štíhlými podpůrnými sloupy, a tak zvýšit funkčnost interiérů. Projektanti mohli navrhovat větší okna ve všech poschodích, jež tak v době, kdy neexistovaly žárovky, přiváděla do interiérů více denního světla. Jednoduše zalistovali v katalogu a nabízené litinové stavební prvky sestavili podle svých představ. Jednotlivé části byly převezeny na místo stavby, kde je dělníci sešroubovali. Domy díky tomu rostly velmi rychle, což patřilo k dalším výhodám této technologie.
Symbolem litinové architektury je budova postavená pro porcelánku E. V. Haughwout. Poprvé v ní byl v roce 1857 použit bezpečnostní osobní výtah na parní pohon od firmy Otis. Umožnil nakupujícím v obchodním domě snadněji přenášet nákupy, a tak při jedné návštěvě utratit více peněz. Srdcem SoHo je Green Street, kde v pěti blocích stojí 50 budov z let 1869–1895. Jedinečný ráz dodávají domům úniková schodiště. Jako „král Green Street“ se proslavil korintskými sloupy zdobený dům č. 72, postavený v roce 1872 jedním z mistrů litinové architektury, Isaacem Duckworthem jako skladiště pro obchodníka Gardnera Colbyho. Dalším skvostem čtvrti je budova Singer postavená pro známého výrobce šicích strojů, jež už ale použitím skla, oceli a terakoty předznamenává další kapitolu v historii newyorské architektury. Ani litina se totiž neukázala být ideálním stavebním materiálem. Vystavená horku se kroutí a při hašení ohně vodou praská. Stavební nařízení z roku 1899 proto přikazovalo podporovat litinové fasády zdivem. Byl to začátek nástupu ocelových konstrukcí a konec éry litinové architektury.
Za hospodářské krize spousta firem v SoHo zbankrotovala. Opuštěnou průmyslovou čtvrť objevily „květinové děti“ hledající laciné přístřeší. Podle jejich vzoru si začali budovat příbytky v továrních objektech intelektuálové a umělci, jimž vyhovovaly rozlehlé prostory s přirozeným světlem přicházejícím velkými okny. V SoHo se tak zrodila tradice bydlení v loftech, jež se postupně staly módní záležitostí v celém světě. K zajímavostem SoHo patří také pozoruhodné hasičské muzeum, které představuje protipožární techniku od konce 18. století do dneška a také připomíná hrdinský boj newyorských hasičů 11. září 2001.
Podivné jméno čtvrti SoHo vzniklo zkrácením udání polohy – South of Houston Street neboli „jižně od Houstonské ulice“. Na východě ji ohraničuje Lafayette Street, na jihu Canal Street a na západě Šestá avenue. Kdysi prázdné průmyslové ulice dnes lemují umělecké galerie, lokály, kavárny a drahé butiky. Zvláště o víkendu se stávají vyhledávaným cílem Newyorčanů. Od roku 1973 je 26 bloků SoHo prohlášeno historickou čtvrtí. Mnoho budov prošlo rekonstrukcí a litinový okrsek je chráněn jako významná památka. Původně levné prefabrikované fasády dnes představují jedinečný architektonický výtvor průmyslového umění 19. století.
Další články z vydání o New Yorku zde