Když se člověk ocitne na souostroví Lofoty, kde se jednotlivé skály dělí s mořem o prostor, napadá ho bláhová představa, že je svědkem vzácného přírodního úkazu – koupání hor.
Lofoty jsou velkolepé umělecké dílo přírody. Osamocené skalní štíty, jinde protáhlé a zježené kamenné hřebeny i drobné ploché ostrůvky se vynořují nad hladinu ve stále jiných a vždy překvapivě malebných konstelacích. Moře se mezi nimi proplétá zátokami, zálivy, průlivy i fjordy, a jako by nebylo toho hýření tvarů dost, ještě všechny přírodní obrazy umocňuje jejich zrcadlení v mořské hladině.
Setkání s tímto magickým souostrovím na severu Norska je celoživotním zážitkem, který burcuje lidskou fantazii nejen pozorováním horských vrcholů nad hladinou, ale i toho tajemna, které je pod ní. Probouzí v nás touhu poznat vodní svět pod hladinou, který znají jen ryby, velryby a potápěči. Jaké jsou ty podmořské svahy hor klesající do starých ledovcových údolí? Jak vypadají kopce, které nedosáhly temenem nad hladinu, kdo žije na rozlehlých skalních plošinách zvaných podmořské lavice? Celá ta krajina na úpatí pohoří, po níž jsme jinde zvyklí chodit, se zde na tisíciletí stala domovem tresek a sleďů.
Souostroví Lofoty (v překladu „rysí noha“) a sousední Vesterály jsou skutečně zaplaveným horským hřbetem, protože v dobách ledových celá Skandinávie pod tíhou kontinentálního ledovce poklesla. Teprve když ledovec roztál, zvýšená mořská hladina vyšla horám vstříc a víc než z poloviny je zaplavila. V současnosti se celý Skandinávský poloostrov opět zvedá, a my jsme tak bezděčnými svědky toho, jak se tyto hory zvolna vynořují z moře. Podél pobřeží se zvětšuje nejen plocha ostrovů, ale i jejich počet a moře mezi nimi se nenápadně vytrácí. Jediný nesoulad je v tom, že výzdvih hor je tak pomalý, že je lidské oko nepostihne. Ale měřicí přístroje ano. A místní obyvatelé, staří pamětníci, také mohou potvrdit, že tam či onde ostrůvek nebýval, či že pobřežní pás byl užší.
Souostroví Lofoty a Vesterály jsou jen menší částí z tisíce norských ostrovů a ostrůvků, jejichž celková plocha je kolem 22 000 km2, což odpovídá asi 7 % norského území. Mnohé z ostrovů jsou však malé, příliš skalnaté nebo nadmíru nehostinné, a tudíž i neobyvatelné. Největší, nejlidnatější a také nejznámější patří právě do souostroví Lofoty a Vesterály. Ačkoliv leží 100–300 km za severním polárním kruhem, jejich podnebí je díky teplému Golfskému proudu neobyčejně příznivé. V přímořských částech velkých ostrovů se může pěstovat obilí i další plodiny. Léto je zde sice krátké, ale zato nadmíru intenzivní, protože dny jsou velmi dlouhé a několik týdnů svítí slunce dokonce nepřetržitě.
Ačkoli obě souostroví leží v bezprostředním sousedství, překvapí nás, jak málo jsou si podobná. Severnější Vesterály jsou kompaktnější, tvoří je poklidné, ploché a dost rozlehlé ostrovy. Ten nejsevernější se jmenuje Andøya a většina návštěvníků Vesterál směřuje do jeho nejsevernějšího města Andenes, staletého velrybářského centra s velkým přístavem, dlouhým molem a muzeem velrybářských tradic. Právě odtud dnes vyjíždějí turisté na pozorování velryb. Ve městě samém i v jeho okolí najdeme také jiné zajímavosti, například ptačí skálu stojící osamoceně v moři a obsazenou v době hnízdění tisíci opeřenců. Na pobřeží mezi ohlazenými skalisky rostou i nám dobře známé brusinky a borůvky, ale také šichy, vlochyně, klikvy a ve Skandinávii velice populární ostružiník moruška, který je symbolickým ovocem souostroví a na jehož sběr se vztahují jistá omezení. A samozřejmě z celého západního pobřeží lze v létě za příznivého počasí sledovat nad Norským mořen půlnoční slunce.
Souostroví Lofoty vybíhá od Vesterál dlouhým obloukem ostrovů, které jsou směrem k jihu stále menší a nižší. Skoro všechny jsou skalnaté, s ostrými hroty štítů. Pouze nejnižší z ostrovů nesou stopy plošného obroušení ledovcem. V teplejších dobách, před počátkem našeho letopočtu, na ostrovech rostly i borové lesy, ale to už je dávná minulost. Pokud nejsou skály vysloveně holé, roste na nich pouze ostrá tráva, tundrové byliny a k zemi přičaplé křoviny. Kamennou, temnou šeď ostrovů oživují především při pobřeží skupinky malých červených domečků. Místní obyvatelé jim říkají rorbu. Jsou skromné a mnohé z nich stojí na kůlech, protože se pro ně na kamenitém pobřeží nenašel ani sebemenší rovný plácek a navíc poloha nad vodou zaručuje snadný přístup k lodím. Tyto domky, v našem pojetí spíš chatky, tvoří celé vesnice, které spolu s desítkami člunů na vodě i na souši a se sušárnami ryb neomylně zvěstují, že tady je rybářská osada.
Přes veškerou malebnost a romantiku Lofot je život místních obyvatel velmi tvrdý a náročný, což vtipně vyjádřil i Karel Čapek ve své Cestě na sever, kde říká, že k tomu, aby se zde stal člověk hrdinou, nemusí válčit, ale stačí, aby přežil. A lidé zde přežívají už opravdu velmi dlouho – odhaduje se, že minim…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko