Dlouhé deštivé období zvýšilo hladinu řeky Chao Phraya tak, že se její vodní prsty rozprostřely po celé thajské metropoli. Mnohé bangkocké uličky se během několika hodin proměnily v úzké kanály a místo žlutočerných taxíků se po nich začaly prohánět štíhlé loďky a čluny. Celé tři měsíce trápila řeka obyvatele pobřežních domků a krámků záplavami, jež nebraly konce. Pak ale přišel listopad a s ním i poslední uslzený den.
Nebe se vyjasnilo, sluneční paprsky zpočátku jen mírně polechtaly mokrou zem, ale zanedlouho již pilně vysoušely všechny kaluže. Zklidněná Chao Phraya se začala tiše připravovat na velkou večerní oslavu, jež připomíná konec rýžové sezony a poděkování za úspěšnou sklizeň.
Po setmění se statisíce Thajců společně se zahraničními návštěvníky vydaly k luxusním hotelům, chrámům a restauracím, aby se zúčastnily oslav proslulého svátku Loi Krathong, který připadá vždy na úplněk dvanáctého měsíce v lunárním kalendáři. Věnován je Matce všech vod, Mae Knongkha. Thajsko, tradičně agrární země, potřebuje dostatek vláhy k zavlažování rýžových polí, která dávají obživu spoustě lidí a také zajišťují prosperující vývoz této plodiny. Thajci pak vyjadřují svoji úctu vodnímu živlu zvláštní ceremonií. Za svitu stříbrné luny, která se právě hezky zakulatila, přinášejí děti i dospělí k řekám své kratongy, „plovoucí listové šálky“. Tyto misky, zpravidla zhotovené z banánovníků či vodních lilií, jsou vystlány barevnými okvětními lístky. Uprostřed je ukryt bělostný lotosový květ – symbol buddhistické víry, osvícení a čistoty.
Vonící kratongy různých tvarů a velikostí se pouštějí po vodní hladině jako dar vodním duchům. Zároveň s nimi odchází pryč vše zlé – hněv, zloba, zášť, to negativní, co se usídlilo v naší mysli a v srdci, co je třeba odvát daleko předaleko, aby nastal nový pozitivní začátek. Ještě předtím je ale třeba vhodit mezi květinové lístky drobnou minci pro štěstí a zapálit svíčku a vonné tyčinky…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bangkok