Britská metropole patří se svými více než sedmi miliony obyvatel k nejlidnatějším městům v Evropě. Další milion lidí do ní denně dojíždí za prací a ročně ji navštíví na 25 milionů turistů. Rozlohou 1580 čtverečních kilometrů je zřejmě největším evropským městem. Na jeho plochu by se vešlo 146 300 fotbalových hřišť. Rozlehlost Londýna je dána zejména tím, že bytovou zástavbu tvoří převážně jednopatrové domky. I proto je mnohonásobně větší než některé ministáty. (Například Monacké knížectví zabírá pouhých 1,9 km².) V Londýně se vytváří 15 % britského HDP. Již před tisíci lety se stal hlavním městem Anglie a od roku 1707 je metropolí tehdy vzniklého Spojeného království.

Přestože je Londýn hlavním městem Británie, od „zbytku“ království se velmi odlišuje. Čím je tedy dnešní metropole nad Temží? Sídlem vlády a parlamentu, místem nejdůležitějších státních událostí jako jsou korunovace či pohřby panovníků, přístavem, obchodním a finančním centrem, koncentrací moci a bohatství, inspirací pro výtvarníky a spisovatele či jen obrovským shlukem mnoha vesnic, které dohromady tvoří velkou metropoli? Je vlastně vším tím, co bylo řečeno, zaleží jen na tom, kterou z jeho tváří si vybereme.

Svým kosmopolitním charakterem je Londýn jakýmsi státem ve státě. Je novodobým Babylonem. V jeho ulicích, parcích či hospůdkách je možné slyšet 193 různých jazyků. Mezi nimi samozřejmě i jazyky slovanské, především polštinu a ruštinu, ale neztratí se ani čeština, zejména díky velkému počtu „au-pairek“, tedy dívek, které zde pracují v rodinách s dětmi, s cílem, aby se zdokonalily v angličtině i něco si i přivydělaly, třeba na studia na zdejších školách.

Asi půl milionu Londýňanů má své předky pocházející z karibských ostrovů a stejný počet z indického subkontinentu, tedy bývalých součástí britského impéria. Třiatřicet národností tu má nejméně po deseti tisících svých „zástupců“. Více než milion z jeho současných obyvatel se narodil mimo území Británie.

Právě multietnicita a multikultura dávají Londýnu nenapodobitelné kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Proto je například dnešní East End doménou zejména přistěhovalců z Indie a Pákistánu, v Ealingu převládají Poláci, čtvrť Kilburn je zase takovým malým Irskem. Ostatně Irové trvale usazení ve Spojeném království se těší výsadě, že mohou volit do britských zastupitelských orgánů, aniž by potřebovali britské občanství! Tak vypadají skutečné nadstandardní vztahy mezi dvěma státy, jejichž rozdělení před více než osmdesáti lety rozhodně nebylo pokojné. V samém centru města nechybí ani čínská čtvrť, i když ji ve skutečnosti tvoří jen několik uliček. Čínské restaurace jsou ale snad ve všech koutech Londýna. Nepřehlédnutelné jsou v londýnských ulicích muslimky, jejichž hlavy a leckdy i obličeje jsou zahalené šátky. Vždyť muslimové jsou největší náboženskou menšinou v Británii, jejichž počet je odhadován až na dva miliony. Nezanedbatelná je také židovská komunita. Zejména členové ortodoxních kongregací jsou například ve čtvrtích Golders Green, Stanford Hill a Hendon v pátek večer snadno rozeznatelní. Je velmi smutné, že několik synagog se v poslední době stalo terčem rasistických útoků.

Bylo by jistě velmi odvážné tvrdit, že všechny londýnské komunity žijí pospolu vždy v míru a klidu, je však pravda, že tolerance většinou převládá. Bez ní by ani nebylo možné život v Londýně si představit. A také díky ní se v britské metropoli mohou dobře cítit i cizinci, kteří z angličtiny ovládají jen několik základních slovíček. Nemusejí se bát, že by jejich neznalosti využil nějaký prodavač či taxikář ve svůj prospěch. Naopak, Britové, z nichž jen málokdo kromě své mateřštiny ovládá nějaký jiný jazyk, jsou většinou jejich alespoň primitivními znalostmi angličtiny natolik nadšeni, že jsou cizincům velmi nápomocní.

Co si ale o svém městě myslí sami rodilí Londýňané? Podle nich je jejich město příliš špinavé, někdy až příliš rušné a přecpané auty. Zejména ti mladší si také stěžují, že život v metropoli utichá už v jedenáct večer, což je striktní uzavírací hodina pro všechny hospůdky. Mají pravdu nebo jsou jen příliš kritičtí? Bylo by nespravedlivé nazvat Londýn špinavým městem. Jedním z důkazů je to, že když tu prší, budete mít sice své boty mokré, ale nikoli špinavé či zablácené. Je však pravda, že Londýňané si nedělají vrásky z odhazováním odpadků na ulicích, zejména na stanicích a ve vlacích metra. Bylo by proto pravdivější tvrdit, že Londýn je trochu „přeodpadkovaný“. Je to do značné míry i proto, že před lety, když Irská republikánská armáda vedla svou bombovou kampaň, byla z ulic odstraněna většina odpadkových košů, protože právě ty mohly být vhodným úkrytem pro nastražené výbušniny. A je možné, že mnozí Londýňané návrat košů do ulic ještě nezaznamenali.

Stesk na ‘policejní’ uzavírací hodinu je oprávněnější. O tom, že mnohým Londýňanům se ještě hodinu před půlnocí nechce jít spát, svědčí často dlouhé fronty před nočními diskotékami a kluby. Na druhou stranu se nikdo nemusí bát, že by mu hostinský nedovolil dopít jeho drink a vyhodil hosta úderem jedenácté.

Jako všechna světová velkoměsta trpí Londýn dopravní zácpou. Londýnský traffic jam, neboli „dopravní marmeláda“, je pověstný snad již z dob, kdy po jeho ulicích jezdily jen kočáry. Stále houstnoucí provoz má ale i své světlé stránky. Díky současné průměrné rychlosti aut, pouhých deseti mil za hodinu, v centru města se počet zabitých při dopravních nehodách od šedesátých let minulého století snížil o více než polovinu.

Londýňané jsou však na své město i pyšní. Jedním dechem současně s kritikou neopomenou zdůraznit, že dnes je Londýn nejdůležitějším světovým centrem kultury. Vystřídal tak Paříž a New York. Počet návštěvníků divadel ve West Endu již dávno překonal newyorskou Broadway, výstav výtvarného umění je tolik, že není v silách jednoho člověka všechny shlédnout, o koncertech vážné a populární hudby ani nemluvě.

Obyvatelé britské metropole také nedají dopustit na své parky, do kterých si zajdou jak jen mohou. A není to jen proslulý Hyde Park či Kensingtonské zahrady v centru města, ale každá čtvrť má svůj vlastní, alespoň malý parčík.

Co však již dávno není v Londýně k vidění, je pověstná londýnská mlha, přesněji řečeno smog. Od šedesátých let minulého století prostě neexistuje. Odstranění tohoto spíše průmyslového než meteorologického úkazu nebylo bezproblémové. Impulsem k zavedení přísného zákona, zakazujícího například spalování neekologických paliv v lokálních topeništích, se stal velký smog na podzim roku 1952, kdy vinou znečištěného ovzduší zemřelo několik stovek lidí! Přesto ale trvalo další čtyři roky, než britský parlament schválil příslušný zákon a několik dalších let pak trvalo, až se jeho uplatnění projevilo i v londýnském ovzduší. Ještě v zimě roku 1962 zabil těžký smog během tří dnů na šedesát lidí, viditelnost byla tehdy téměř nulová, zastavena byla železniční i lodní doprava. Od té doby se však v Londýně dýchá dobře, což potvrzují i lidé, kteří mají s dýcháním potíže. Pokud by se snad někomu přece jen po londýnské mlze stýskalo, musíme jej odkázat na romány Arthura Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi.

Londýn je také městem velkých kontrastů. Stačí odbočit z některé rušné třídy, třeba z Piccadilly nebo Notting Hill Gate, a záhy se ocitneme v tichých uličkách plných předzahrádek u nízkých domů, které sice na první pohled nemusejí vypadat příliš honosně, ale místní týdenní nájemné může v přepočtu činit až roční průměrný český plat. Právě cena nemovitostí je spolehlivým barometrem toho, zda se nacházíme v bohaté či chudé čtvrti. Ty se střídají bez předběžného varování a často naprosto nelogicky. Bohatší části lze však často rozeznat podle toho, že u domovních dveří je jen jeden zvonek, celý dům tedy patří jen jednomu nájemníkovi či vlastníkovi. Nic však není definitivní. Například čtvrť Notting Hill, kterou nedávno proslavil stejnojmenný film, byla ještě před pár desítkami let chudá, dnes patří k těm bohatším a hlavně módním. Nejviditelnější hranicí je řeka Temže, která dělí Londýn na severní a jižní. Ta severní část je bohatší, nachází se v ní naprostá většina důležitých institucí a téměř celou ji propojují trasy metra. Což nelze říci o jižním Londýnu, kde je doprava značně komplikovaná. Jižní Londýn zůstává zkrátka v mnoha směrech stále ještě jakousi popelkou. Obecně platí, že kdo má svou londýnskou adresu v severní části, stěhuje se za lepším bydlením, což bývá i několikrát za život, jen v rámci této poloviny města.

Říká se, že k Londýnu nemůže nikdo zůstat lhostejný. Buď si jej zamiluje, nebo jej nenávidí. Pro jedny tak může být místem četných krás a mnoha přátelství, pro druhé pak peklem velkoměsta a nezměrné osamělosti. Přes takto rozdílné názory je Londýn místem, kde se dá dobře a spokojeně žít. I po více než dvou stech letech totiž stále platí dnes již okřídlený výrok anglického literárního kritika, encyklopedisty, prozaika a básníka Samuela Johnsona: „Kdo je unaven Londýnem, musí být unaven i životem.“