Učené společnosti k Británii a Londýnu tak nějak tradičně patří. A nemusí to být jen ta nejslavnější, letos třistapadesátiletá Královská společnost, často označovaná za „důstojného rodiče“ všech dalších. Mezi její „děti“ patří i Londýnská zoologická společnost, která dnes provozuje hned dvě zoologické zahrady a podílí se na ochranářských programech ve více než třiceti zemích po celém světě.
Po 10 letech úvah a příprav založila Londýnskou zoologickou společnost v roce 1826 skupina zapálených vědců, v jejichž čele stál sir Stamford Raffles, schopný britský koloniální úředník, všeobecně známý hlavně jako zakladatel Singapuru, ale také nadšený botanik a zoolog-amatér. Prvním hlavním cílem Společnosti bylo zřízení veřejně přístupné kolekce zvířat, která by poskytovala návštěvníkům zábavu, ale hlavně poučení, společně s připojeným muzeem a knihovnou. K tomuto účelu získal Raffles pozemky v severovýchodní části tehdy nově tvořeného Regent´s Parku. V roce 1828 byly otevřeny „Zoologické zahrady“ jako první vědecké zařízení svého druhu na světě. Zprvu byly přístupny pouze členům Společnosti, ale již roku 1847 se brány otevřely i pro veřejnost, která novou atrakci záhy přejmenovala jednoduše na „zoo“. Vybírané vstupné se stalo důležitým zdrojem financování zoo, jak je tomu ostatně dodnes. Londýnská zoologická společnost je totiž dobročinnou institucí, jejíž provoz je zajišťován z příspěvků členů, vybraného vstupného a sponzorských darů. Takový způsob ekonomické existence je samozřejmě náročný a občas i dramatický – v 80. letech 20. stol. se dokonce nějakou dobu uvažovalo kvůli nedostatku financí o možném uzavření zahrady.
Sir Raffles se otevření zahrady nedožil, zemřel několik měsíců po založení Společnosti, ale stačil se ještě seznámit s prvními plány, na nichž se významnou měrou podílel mladý Decimus Burton, známý anglický architekt 19. stol. Několik jeho památkově chráněných staveb stojí v zoo dodnes. Pavilon žiraf s pět metrů vysokými dveřmi, který vytvořil Burton v roce 1834, slouží dokonce pořád svému původnímu účelu. Pozoruhodné stavby vznikaly v zoo i později. Snad vůbec nejslavnější je modernistický bazén pro tučňáky od Bertholda Lubetkina z roku 1934, známá je též Snowdonova voliéra z 60. let 20. stol., pojmenovaná po jednom ze svých tvůrců, hraběti Snowdonovi, v té době manželovi princezny Margarety, mladší sestry královny Alžběty II.
Londýnské zoo patří celá řada prvenství, z nichž stojí za zmínku alespoň otevření prvního akvária na světě v roce 1853. Současný akvarijní pavilon je sice „až“ z roku 1924, zato ho ale slavnostně otevíral král Jiří V. s královnou Marií. A dokonce i samotné slovo „akvárium“ ve významu, jak ho dnes běžně používáme, pochází právě z Londýna, kde vzniklo z původního označení „aquatic vivarium“.
Navzdory svým omezením způsobeným polohou i památkovou ochranou některých objektů není londýnská zoo skanzenem dávno minulých dob. V posledních letech prochází rozsáhlou modernizací a objevují se v ní i expozice nové, jako třeba Motýlí ráj, představující ve skleníku tvaru housenky stovky tropických motýlů, Království goril nebo B.U.G.S! Pod touto tajemně vyhlížející zkratkou se skrývá unikátní expozice bezobratlých, na jejichž příkladu se návštěvníci seznamují s obrovskou biodiverzitou naší planety.
V čem se nikdy londýnská zoo opravdu nenechala omezovat, to bylo množství chovaných zvířat. Již před 20 lety jich bylo kolem 7000, což už bylo snad i příliš. V současnosti přesahuje počet chovaných obratlovců mírně 6000 jedinců ve více než 500 druzích a k tomu přes 10 000 bezobratlých více než 200 druhů. Z takového množství nemá smysl vybírat příklady, spíše se nabízí jedna smutná vzpomínka. Z roku 1870 pocházejí z londýnské zoo jediné existující fotografie živé kvagy, zebry, která měla pruhovanou jenom hlavu a krk a která byla někdy na konci 70. let 19. stol. v přírodě vyhubena.
Přesně 100 let po svém založení začala Společnost plánovat druhou zahradu, která měla být mimo město, s velkými výběhy, ale přitom snadno dostupná pro návštěvníky z metropole. Vhodné pozemky se objevily asi 50 km severozápadně od Londýna u vesnice Whipsnade. Od roku 1931 tam začala fungovat druhá zahrada Společnosti, první otevřený zvířecí park na světě. I když do něj kromě pěší prohlídky můžete vjet vlastním autem (nebo použít místní okružní autobus), přesto je to víc „klasická“ zoo než safari – většina zvířat obývá totiž ohrazené, byť velmi rozlehlé výběhy a jen malý kus zahrady tvoří asijská část s různými jeleny, velbloudy a jaky, jež je přístupná pouze vozy.
Od 60. let 20. stol. pak začalo přibývat stále více projektů na ochranu zvířat ve volné přírodě, které přímo organizuje nebo se jich účastní Londýnská zoologická společnost. A často v nich hrají důležitou roli také zvířata odchovaná v jejích zahradách.