Metropole Slovinska leží v srdci země, takže je odtud blízko k horám i k moři, jakákoli památka či přírodní zajímavost je odtud na dosah. O tom, že ji Slovinci mají rádi, svědčí i její jméno Ljubljana. Český ekvivalent Lublaň naproti tomu spíš bublá a zurčí – jako říčka Ljubljanica neboli Lublaňka, která sice polovinu svého čtyřicetikilometrového toku vede pod zemí, ale v metropoli nám je dobře viditelnou a příjemnou Ariadninou nití.
Právě v močálech při jejím břehu prý dávný řecký hrdina Iásón, vracející se s ukradeným ovčím rounem, porazil draka. Pravděpodobněji se ale jeví porobení draka sv. Jiřím jako alegorie vítězství křesťanství nad pohanstvím. Jisté je, že drak coby symbol síly (byť poražené) se dostal i do městského znaku a řeka se stala eldorádem lovců pokladů z dob, kdy si tu různé kultury podávaly ruce – a že jich bylo!
Mnoho bylo i jmen, která tato metropole v průběhu dějin dostala. Na počátku byla římská Emona. Roku 1144 se objevuje německé jméno Laybach, později Laibach, i když Habsburkové se tu zabydlili až o sto let později, po bitvě na Moravském poli. Tehdy se město stalo metropolí rakouské provincie Kraňsko, přesněji její části osídlené Slovinci. Za Napoleonova tažení Evropou to však Labacum dotáhlo až na hlavní město Ilyrských provincií, byť toto uskupení vydrželo jen pár let.
V 15. stol. se Lublaň dostala do evropského povědomí svým malířstvím i sochařstvím, po těžkém zemětřesení roku 1511 získala renesanční tvář a posléze i protestantskou duši. Krátkodobá tolerance se bohužel netýkala Židů, kteří tu po dvě století budovali svou komunitu. Jinak bohulibý císař Maxmilián I. je v roce 1515 z města vyhnal. Protestanti je následovali koncem století; pálením jejich knih tehdy smutně proslul biskup Thomas Chrön. Ruku v ruce s protireformací šla i barokizace architektury a stavba klášterů, do města byli povoláni jezuité a kapucíni, později přišly i sestry voršilky. Jejich kostely můžeme v historickém centru obdivovat dodnes.
Po dalším silném zemětřesení v roce 1875 vstoupila do města secese, ale Lublaň také prožila všestranné oživení, ať už šlo třeba o vzdělávání, zdravotnictví nebo turistický ruch. To ovšem vzalo za své po vypuknutí 1. sv. války. Za té druhé obsadila část území dnešního Slovinska v dubnu 1941 Itálie a z Lublaně se stala Lubiana. O dva roky později převzalo kontrolu nad touto oblastí Německo a město přeměnilo v pevnost obehnanou ostnatým drátem a bunkry. Odveta Titových komunistů vůči kolaborantům, ať už skutečným nebo domnělým, byla po válce velmi krutá. Rozporuplný prezident Tito – po matce Slovinec, po otci Chorvat – udělil v roce 1955 Lublani titul Město-hrdina a roku 1980 tady i zemřel. Po vyhlášení nezávislosti Slovinska o 11 let později byla hlavní Ti…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko