V Itálii je více měst, jejichž mohutné cihlové opevnění s neporušenými branami a baštami se dochovalo v původní podobě. Jen málokde se však zachovalo tak, že je možné objet ho na kole, které si lze vypůjčit kdekoliv ve městě. Projížďka po hradebním náspu v Lukce, o něco málo delší než čtyři kilometry, nabízí mnoho krásných vyhlídek na historické jádro města. Přesto naši turisté Lukku příliš nenavštěvují.
Urbanistická struktura Lukky nijak neskrývá svůj římský původ. Dvě navzájem kolmé hlavní tepny, vedoucí od severu k jihu a od východu k západu, dodnes určují pravidelné geometrické členění města. Během středověku se město zaplnilo křivolakými uličkami, v nichž se postupně vyvinula architektura výškově koncipovaných domů-věží (casa-torre), z nichž některé mohly dosahovat až šesti pater. Už tehdy se díky základnímu stavebnímu materiálu stala převažující barvou města cihlově červená, která dala dobře vyniknout jasně bílému mramoru, používanému na stavbu četných sakrálních objektů. Ty daly následně městu přízvisko „město sta kostelů“. Proto mohla v roce 1845 německá spisovatelka Fanny Lewaldová napsat, že navštívila „město, kde se mi zdálo, že skoro každý obyvatel měl svůj vlastní kostel, tak málo bylo prvních a tolik druhých.“ Dodnes jsou prý místní obyvatelé natolik hrdí na své město, že koupit zde dům nebo byt je téměř nemožné.
Slavné dějiny města jsou různě spojeny i s „největším Čechem“, Karlem IV., který zde v letech 1331–1333 působil jako správce italských držav svého otce s úkolem urovnat z pozice spoluvládce spletité rozepře ve městě. Právě v Lukce si tehdy poznamenal, že „ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem sladkosti, v nichž se žluč tají, když již dávno před tím jsme byli pokoušeni od něho, ale přece s pomocí boží nepřemoženi, sám nemoha ponukl lidi a zkažené, kteří se stále drželi otce našeho, aby nás svedli z cesty pravé v osidla špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených upadli jsme do zkázy s lidmi zkaženými.“ Do města se pak ještě vrátil v 60. letech 14. století. Například v roce 1369 zde setrval asi šest měsíců, a právě tehdy vrátil, samozřejmě za poplatek 300 tisíc florintů, Lukce svobodu. Následkem toho se město o tři roky později mohlo znovu ustanovit samostatnou republikou.
Na začátku 15. století silně zasáhl do struktury města Paolo Guinigi, který si tady nechal vystavět honosný palác a velkolepou vilu, ale zasloužil se také o vznik jednoho z pozdějších symbolů Lukky. Pro svou druhou, sotva desetiletou manželku Ilarii del Carretto objednal mramorový sarkofág. Jeho autor Jacopo della Quercia jej zpracoval podle vzoru náhrobních plastik francouzských králů takovým způsobem, že se sarkofág stal jedním z vrcholných děl italského středověkého sochařství.
Lucca se stala významným hospodářským centrem díky obchodu s hedvábím a její moc ještě stoupla po ovládnutí Carrary na severu Toskánska. Získala tak monopol na obchodování s bělostným mramorem z tamních kamenolomů, jejž pak začala výhodně využívat jako nástroj zahraniční politiky. Právě odtud pocházel například cenný materiál na výzdobu chrámu sv. Marka v Benátkách nebo dómu S. Maria del Fiore ve Florencii.
Šikovnou obchodní politikou se republice podařilo svobodně přežít až do napoleonských dob. Do Toskánského velkovévodství byla definitivně začleněna až v roce 1847, kdy skončila s výjimkou krátkých přestávek ve 14. st. málem tisíciletá nezávislost tohoto malého státečku. Jak dokládají také slova cestovatele Iana Fleminga z poloviny 18. století, město bylo dlouho proslavené tím, že to byl stát „mírumilovný a nezávislý“, kde jsou „daně nízké a potraviny levné“. Dnes je to město velmi živé a plné kaváren, restaurací a obchodů, kam zajíždějí především angličtí turisté – zřejmě pokračují v tradici velkého cestování po uměleckých a historických místech Evropy, pro které 19. století ustanovilo termín grand tour.
Návštěvníci z celé Evropy začínají prohlídku města nejčastěji u dómu sv. Martina z 11. století. Po následné dlouhé přestavbě byl dokončen až v průběhu 14. století, ale průčelí zůstalo původní. Bílo-zelený motiv fasády provází celou stavbu a měl by evokovat vzory místního hedvábí, zatímco sochařská výzdoba se soustřeďuje na hlavicích, rámování, římsách a arkádové části fasády, které jsou přeplněné draky, sirénami, lvy a zápasy zvířat a lidí (velmi cenná je socha sv. Martina – originál se dnes nachází v interi…