Ten, kdo s Lužickými horaminemá přímou zkušenost, by si snadno mohl myslet, že mezi našimi horami musí hrát jakousi „druhou ligu“. Tedy že nemohou být vzhledem k nevelké rozloze nijak zvlášť zajímavé, navíc ve srovnání s tak atraktivním okolím, zejména s oblastmi Českého Švýcarska, Ještědu a Jizerských hor. Zdání ale klame, v tomto případě existuje velký nepoměr mezi velikostí a tím, co všechno tady může návštěvník vidět a zažít…
Lužické hory se rozkládají na ploše 242 km², která odpovídá zhruba poloviční rozloze Prahy, z toho ovšem 43 km² připadá na jejich část zasahující do Německa, o níž mluvíme jako o Žitavských horách (Zittauer Gebirge). Menší rozlohu mají z našich horstev pouze Novohradské hory.
Vymezení území Lužických hor je vcelku přehledné a až na několik drobných odchylek se shoduje s hranicí chráněné krajinné oblasti. Ta probíhá na východě od státní hranice přes obce Dolní a Horní Sedlo k Jitravskému sedlu, odkud vede v podstatě shodně se silnicí E442 přes Jablonné v Podještědí, Cvikov, Nový Bor a Kamenický Šenov do České Kamenice. Tady silnici opouští a míří na sever přes Dolní Chřibskou k Doubici a dále přes Krásnou Lípu ke státní hranici v Dolním Podluží. Ta tvoří severní ohraničení CHKO a zároveň vymezuje od jihu Žitavské hory, sahající nejdále na sever až k Žitavě.
Z hlediska geomorfologického členění jsou Lužické hory celkem, náležejícím ke Krkonošské podsoustavě, přičemž se dělí na dva plošně téměř shodné podcelky – na příhraniční Lužický hřbet a na jihozápad od něj rozprostřenou Kytlickou hornatinu. V prvně jmenovaném podcelku, který však nabývá podoby hřbetu jen místy, se zdvíhá šest z deseti lužických „sedmistovek“ v čele s nejvyšší trojicí Lužem (793 m n. m.), Pěnkavčím vrchem (792 m) a Jedlovou (776 m). Čtvrtý nejvyšší vrchol Klíč (760 m) je pak výškovou dominantou Kytlické hornatiny, jež oproti Lužickému hřbetu vykazuje mnohem větší pestrost povrchových tvarů.
Základem geologické stavby Lužických hor jsou souvrství pískovců svrchněkřídového stáří, v malé míře se tu však při povrchu objevují i horniny starší, a to v oblasti Lužického hřbetu. Ten je totiž ze severu ohraničen tzv. Lužickou poruchou, která patří k nejvýraznějším hlubinným zlomům na našem území a která přichází do Lužických a Žitavských hor od Drážďan, aby odtud dále pokračovala až k Jičínu. Ve starších třetihorách, v důsledku tlaků na Český masiv iniciovaných alpínskými horotvornými pochody, došlo podél této linie k výzdvihům a následným přesmykům horninových ker jižním směrem, a tak se dnes kupříkladu ve vrcholových partiích Kozích hřbetů můžeme setkat s krystalickými horninami a u Doubice navíc i s vápenci jurského stáří, které jinde v Čechách neuvidíme.
O modelaci horstva do jeho současné typické podoby se ale hlavně zasloužil třetihorní vulkanismus ruku v ruce s erozními procesy. Šlo o bezprostřední návaznost na sopečnou činnost v Českém středohoří, v období před 40 až 16 miliony let. Nově otevřené zlomy a pukliny tehdy umožnily magmatu pronikat k zemskému povrchu, kde potom tuhlo v různých kupovitých útvarech anebo ve více či méně rozlehlých plošných výlevech. Tyto formy však posléze vzaly za své selektivním působením erozních činitelů, a tak to, co dnes zdejší krajině dává podmanivou dynamiku, jsou výplně přívodních drah bývalých vulkánů, případně jejich utuhlá podpovrchová tělesa vypreparovaná z měkčích pískovců. Na většině území tudíž převládá členitý reliéf, v němž dominují izolované kuželovité či kupovité vrchy, značně převyšující své nejbližší okolí.
Pokud jde o horninové složení, převažují tu čediče a znělce. Čedičem jsou například budovány vrchy v blízkosti České Kamenice – Studenec, Zámecký vrch i Zlatý vrch, znělcem pak třeba Jedlová či Klíč, zčásti i Luž. V řadě případů, kdy za vhodných podmínek docházelo k pozvolnému tuhnutí čedičové lávy, vznikly horniny se sloupcovou odlučností. Tyto lokality byly dlouho využívány jako lomy velice odolného stavebního kamene, což paradoxně zvýšilo jejich atraktivitu, když se po mnoha desetiletích dočkaly ochrany coby přírodní památka. Útvary s obnaženým sloupořadím, hovorově nazývané „kamenné varhany“, nejsou ničím jiným, než bývalými lomovými stěnami. Notoricky známou lokalitou tohoto typu je Panská skála, o níž podrobněji píšeme v článku o Kamenickém Šenově. Ta již náleží Českému středohoří, na území Lužických hor však můžeme navštívit útvar, který není zdaleka tak populární, ačkoli v určitých aspektech Panskou skálu předčí. Jde o bývalý lom na čedičové kupě Zlatý vrch (657 m) u obce Líska, jenž má rovněž statut národní přírodní památky. Jeho lomová stěna je celkově mohutnější a lze si v ní všimnout sloupů vysokých až k 30 m. Jiným pozoruhodným útvarem je skalisko zvané Pustý zámek, nepřehlédnutelné, pokud cestujeme mezi Českou Kamenicí a Kytlicí. Tísní se v ohybu úzkého údolí řeky Kamenice spolu s železniční tratí a se silnicí, nad níž strmí do bezmála čtyřicetimetrové výšky. Původně bylo trachytovým tělesem utuhlým pod povrchem, které zčásti obnažila říční eroze Kamenice a jejíž dílo pak byli nuceni ještě poupravit stavitelé komunikací. Téměř kolmou stěnu skládají vodorovně uložené rozměrné trachytové sloupce, což v našich končinách není jinde k vidění…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Máchův kraj/Lužické hory